Historie české komunity v této části Balkánu se začala psát ve dvacátých letech devatenáctého století. Banát, správní oblast Uherského království, byl v té době vylidněný v důsledku dlouhodobých válek s Osmany a přicházeli noví osadníci z celého Rakousko-Uherska. Ve třicátých letech se část českých osadníků rozhodla opustit nehostinné podmínky rumunského Banátu a usadit se v úrodnější oblasti. Do okolí města Bílý Kostel (Bela Crkva, Weisskirchen) poblíž soutoku řek Nery a Dunaje si přinesli jen skromný majetek, ale také znalost řemesel a životní zkušenosti. Postupně se sžili se zdejším obyvatelstvem a díky své píli a umu se stali pro oblast velkým přínosem. Prvním Čechem v Kruščici byl cihlář Glasser, následovaly rodiny Kvapilova, Votýpkova, Jírovcova, Kuželkova, Škorničkova, Marešova, Hánova, Veselých, Strnadova, Kroutilova, Schovancova a další.
V oblasti kolem Bílého Kostela se usídlili i příslušníci dalších etnik. Bylo zde hodně Němců, Rumunů, a samozřejmě Srbů. V roce 1921 se zásluhou tehdejšího učitele zrodila myšlenka udržet v Kruščici povědomí o české kultuře a kořenech, a je zde založena Česká národní knihovna a čítárna. Ta je zároveň prvním kulturním sdružením Čechů na území Vojvodiny. Toto sdružení se stalo příkladem pro vznik českých spolků v dalších okolních obcích – například v Bílém Kostele či v Českém Sele (Abliánu). V roce 1935 se organizace transformovala do Československé besedy Kruščica a se čtyřletou válečnou přestávkou funguje pod názvem Česká beseda dodnes.
V Kruščici, ležící přímo u hranice s Rumunskem, nyní tvoří Češi přibližně třetinu ze zdejších osmi stovek obyvatel a zdejší Česká beseda patří bezesporu mezi nejaktivnější české krajanské spolky na Balkáně. (Viz například pořad Naši tragovi – Naše stopy, natočený mezi kruščickými Čechy v prostorách českého etnodomu.)
V roce 2012 napadlo současného předsedu České besedy Kruščica Jozefa Iroviće vytvořit v Kruščici prostor, kde by byly uchovávány vzpomínky místních Čechů a také povědomí o tom, jak žili Češi po svém příchodu do Banátu. Hned od počátku ale bylo jasné, že se nebude jednat pouze o muzeum se stálou expozicí, ale cílem bude interaktivní projekt.
Měl by to být prostor, ve kterém budou na jedné straně zachovány artefakty, i předměty denní potřeby ilustrující kolorit života české menšiny v Srbsku, ale zároveň také místo, v němž může své aktivity provozovat současná generace Čechů v Kruščici. Centrum setkávání, místo konání nejrůznějších kulturních akcí české menšiny, a zároveň také turisticky atraktivní prostředí, které má příchozím co nabídnout.
Jako nejvhodnější se od počátku jevil dům s popisným číslem 75, který byl v devatenáctém století postaven rodinou Škorničkových. V roce 2013 tedy byla podepsána předkupní smlouva a koncem roku 2016 přešel dům s nyní již oficiálním názvem Etnokuća do vlastnictví České besedy Kruščica. S kultivováním a renovováním prostoru Etnokući začali členové České besedy v podstatě bezprostředně po podpisu předkupní smlouvy. Výhodou je samozřejmě také to, že každý z místních se naučil nějaké řemeslo, i když to není zrovna jeho zaměstnání.
Postupně tak Kruščičtí vlastními silami upravili zanedbanou zahradu, vyklidili hospodářské budovy i vnitřní prostory domu a půdu. Postupně opravili to, co za opravu stálo, vybílili maštal a vyčistili studnu. Při kultivování zahrady byly v zadní části objeveny zakopané náhrobní kameny se záznamy o narození a úmrtí prvních majitelů domů Any a Jozefa Škorničkových, které byly prozatím očištěny a uloženy v prostorách maštale.
V někdejší maštali mezitím vznikla učebna, která slouží nejen pro výuku češtiny, ale také jako zázemí zdejšímu českému folklornímu spolku a pěveckému sboru. V obytné části domu jsou vystaveny předměty, dokumentující vesnický život v devatenáctém a na začátku dvacátého století. Na zahradě byly zasazeny hrušně, které jsou symbolem celé vesnice. Kromě letního festivalu Krása různorodosti slouží Etnodům spolu s nedalekým českým kulturním sálem jako základna pro další tradiční akce.
