Výtvarka a hudba do nemocnic na dětskou psychiatrii, onkologii, neurologii …

Díky vám, dárcům, jsme se mohli vrátit po roce do Bohnic! Na oddělení dětské psychiatrie s bubnováním a kytarou pro dospívající slečny a hochy. 

Měli jsme 2 velké skupiny v terapeutické místnosti. Mix holek a kluků. Každá skupina ze 3 oddělení. 

V psychiatrické nemocnici Bohnice začínáme vždy obezřetně. Zjistíme si diagnózy dětí. Jsou zde úzkosti, deprese, sebepoškozování a tentokrát i jedna hraniční porucha osobnosti. Nejprve musíme vyzkoušet citlivost na zvuk (basové tóny bývají v pohodě, s vysokými se musí někdy opatrně) a domluvíme si pravidla. První skupinka vykazuje dvě děti s přecitlivělostí na zvuky. Druhá není na zvuky citlivá. Máme gesto pro ticho (pro lektory i děti), gesto na potřebu pozornosti a možnost odejít při přetížení (nejen zvuky, ale i sociální, např. úzkost ze skupiny dětí, blízkosti druhé osoby nebo uzavřeného prostoru) – v místnosti je tedy i dozor, který je připraven v případě potřeby díte odvést na své oddělení. To jsme tentokrát využili pouze jednou, hned po deseti minutách, kdy slečna vůbec nezvládala skupinu, měla ji vyzkoušet, bylo předem nejisté, zda setrvá.

Zní to, jako by to hraní nebylo pro děti dobré, ale opak je pravdou. Je to jen nutné ošetření před tím, než se dá skupina vážných diagnóz do hraní. Ošetření i únavy, protože bubnování je složité pro obě mozkové hemisféry (a tím pádem ale i velmi užitečné propojování hemisfér, a to nemluvě o masáži vibracemi). 

Pak vidíte u dětí snahu, soustředění, úsměvy … Někdo si řekne o vyzkoušení jiného nástroje a zažili jsme i „tání“ slečny, když se vydal určitý zvuk a pak si chtěla daný nástroj u sebe hýčkat. Hrála na něj pořád a její prožitek byl nádherný. Děti si mohou zažít pocit, že se naučily něco, co nečekaly. Zvýšit si sebevědomí. Zažít úlevu z předchozího napětí, zda to zvládnou. (S námi vždycky ;))

Jedna holka se připomněla, že jsme spolu bubnovali před rokem a že si pak s holkami na pokoji bubnovaly na nohy a rozpomínaly se na rytmy. To bylo moc milé. Milé tedy nebylo, že je tu ona po roce znovu, ale to se na dětské psychiatrii bohužel stává. Děti se bohužel vrací. A potkat za zdmi přísně střeženého areálu někoho zvenku a někoho, koho už znám, je pro ně příjemné. I proto jsou opakované návštěvy žádoucí. A o to v Donio sbírce usilujeme.

Tuto návštěvu jsme dělali ve 3 lektorech – abychom se rozptýlili po kruhu a měli přehlednější ruce „ve směru pohledu“. Abychom ve velké skupině lépe reagovali na neverbální komunikaci a včas empaticky reagovali. Rozdělili jsme si kruh na úseky, který každý lektor sledoval – techniku hraní, ale i výrazy a gesta.

Pár dětí by i hrálo dál, po konci jejich hodiny se dál vyptávaly. Podívejte se na pidi záznam:

Děkujeme Vám, že smíme toto předávat.

Sbírka se teď v lednu zastavila. Moc nám kdyžtak pomůžete, když ji budete dál sdílet. Třeba odkaz whats upem nebo mailem.

Za vše velký dík,

Martina

Reakcí na naši práci na dětské psychiatrii a s dětskými psychiatrickými pacienty (kteří ještě nejsou na odd. psychiatrie, protože „čekají“ až bude místo) jsou především vaše dotazy. Co je to za děti? Kolik jim je let? Proč děti? Co mají za problémy? A že to musí být těžké místo tam pracovat.

Začnu od konce: je i není to těžké místo na práci. Určitě vstup na toto oddělení vyžadoval čas a přípravu na odděleních „snažších“ i konzultace s odborníky. Není možné začít dělat výtvarku rovnou na tomto oddělení nebo bez supervize.

I zde platí, že předem nevíte, kdo tam bude, navíc tu jde o vážnější poruchy či traumata, i medikaci. Potkáváme zde holky i kluky ve věku od 6 do 18 let. Kluci jsou spíš s různými kombinovanými poruchami, bývají autističtí, někdo agresivní, někdo bije spolužáky nebo nosil zbraň do školy, někdo se snažil vyskočit z okna, existuje i klučičí anorexie nebo dětská touha jít do kriminálu, vařit drogy atd. Holky mívají často sebepoškozování, pokusy o sebevraždy, anorexie, úzkosti, ale i tu agresivitu nebo po napadení. Něco je dáno geneticky nebo sociálním prostředím, něco nešťastnými okolnostmi. Do covidu tam byli děti „i omylem z nekompetence rodičů“, někdy jsem říkala, že by tam spíš měl být ten rodič, ale po covidu se to změnilo. I vážným důvodům se nedostává včas pomoci, úzkostí je víc, volná místa nejsou, čeká se. V klasické nemocnici může být na dětském lůžkovém odd. psychiatrický pacient jen 14 dní a pak je buď převezen na psychiatrii a nebo se vrací domů. Obojí může být špatné – upřímně, záleží kam jde tam i tam. Stále jsou nemocnice, které víc uškodí než pomohou, bohužel. Tam je jakákoliv další práce s pacienty cenná dvojnásob. Každopádně i na běžném lůžkovém oddělení každý den potkávám tak 1–3 psychiatrické dětské pacienty se sebepoškozováním a anorexií.

Často jsou na psychiatrii vysoce citlivé děti, které prošly nějakou zradou. Třeba zvládly šikanu, našly důvěru k rodiči/učiteli se svěřit, a i přesto na to zůstali samy (nikdo jim nepomohl a odbyl je např. tím: „že to musí vydržet, že s tím nejde nic dělat.“ To jsou pak ty tiché děti v koutě, které přestaly věřit a uvnitř jsou bolavé. Toto bývají často děti z uměleckých škol se zvýšenou citlivostí, pozorovacím smyslem, vysokou vnímavostí, často děti s talentem. Na ty se dívá asi nejobtížněji, protože by mohly letět a neletí a jejich nádherné obrázky pláčou.

Zároveň jsou to ale děti, které při dlouhodobém pobytu v nepříjemném prostředí se těší na nové podněty a za výtvarku nebo bubny jsou velmi vděční. Když tam jdete opakovaně a znovu je potkáte, běží už naproti po chodbě, objímají. Někdy sedí na klíně, když čteme, drží se kolem krku, tulí se. Na konci nás nechtějí pustit, zjišťují, kdy zase přijdeme, vyprovází nás až k těm zamčeným dveřím. Ano, jsou zde mříže na oknech, na kterých chybí kličky. Ano, musíme přemýšlet víc o výtvarných pracech a předem se domluvit, kdo smí dostat nůžky do ruky, ořezávátko na tužky nebo i jen dřevěnou tyčku (někdo dokáže udělat zbraň na spolubydlící nebo na sebe i z tyčky na sushi). Musíme předem se zdravotníky selektovat děti na bubny, aby neměly záchvat na silný zvuk, musíme … být opatrní na každé slovo, které je může povzbudit nebo ranit. 

A pak jsou tu během výtvarky, čtení nebo hudby úsměvy těch smutných, důvěrné povídání těch mlčenlivých, zklidnění těch hyperaktivních nebo pochopení a respektování pravidel těch agresivních. Waw efekty během tvoření, kdy vidíte, jak to v hlavách jiskří a zacvakává. Nádhera, když se začnou otvírat a věří vám, že vy je nezklamete. A to nesmíte ani omylem! Ani udělat žádnou chybu. No, možná to je těžší práce, ale krásná. A nesmíte si to „brát domů“.

Je to obousměrné. My nadělujeme jim a oni nám. Jsou to dvě hodiny společně stráveného času, kdy zapomenou na to, kde jsou a co je trápí, zapomenou na velmi přísný režim oddělení, něco pročistí a hodně si oddychnou. Jedna maminka nám poslala děkovnou zprávu, že se její dcera při naší návštěvě "cítila svobodná a vnímaná, což je pro tyto děti nad zlato" a že ještě dva týdny po výtvarce na psychiatrii o tomto zážitku doma vyprávěla.

Někdy možná zasejeme semínko, které třeba klíčí a třeba ne. To už je pak na každém z nich a na práci dalších odborníků v nemocnici. Týmu zdravotníků, terapeutů, psychologů a psychiatrů. 

Martina

Milí dárci,

děkujeme! Vážíme si vaší podpory a úžasného startu sbírky! 

Díky Vám máme domluvené termíny do nemocnic na leden a mohli jsme vyhovět dalším žádostem. Díky Vám se v lednu vracíme i do psychiatrické nemocnice Bohnice za dětmi s hudbou a domlouváme tam i pandí výtvarnou dřěvenou dílnu. Bez vás bychom to nedokázali. Je nám ctí končit rok 2024 s vědomím, co vše společně dokážeme v roce 2025!

Pokud můžete, sdílejte tuto sbírku dál mezi známé, aby se povědomí rozšířilo a šance na splnění milníků zvýšila dosahem.

Hodně zdraví, radosti a hravosti,

Martina