Nemoc mi vzala tělo, ale ne srdce a touhu být se svým synem

Dobrý den, jmenuji se Martin Pavlák, je mi 42 let. Vyučil jsem se jako truhlář na Slovensku, kde jsem se narodil – v Trnavě. Díky rodičům a jejich péči jsem se naučil jít správnou cestou a hlavně pochopil, že „bez práce nejsou koláče“. Za to jim ze srdce děkuji.

V životě jsem prošel mnoha překážkami, které jsem často jen těžko, ale přece jen ustál. Pracoval jsem jako truhlář na Slovensku, ale mé srdce mě táhlo dál – chtěl jsem dokázat sám sobě, že se postavím na vlastní nohy a vybuduji si domov bez pomoci. Už jsem nechtěl slyšet, že „ještě jsem nic sám nedokázal“.

Jednoho dne do našeho města přijel cirkus, kde hledali pracovníka. Přidal jsem se k nim a pocítil, co znamená dřina za 200 Kč na den. Ale měl jsem střechu nad hlavou. I z toho mála jsem šetřil a čekal na příležitost najít práci jako truhlář. Nakonec se mi to podařilo – v roce 2010 jsem našel zaměstnání v Šumperku, kde jsem zůstal dodnes.

Pracoval jsem v malé firmě a byl šťastný, dokud jsem v roce 2015 neonemocněl roztroušenou sklerózou, stejně jako můj starší bratr. Nechtěl jsem si připustit, že ji opravdu mám a že se budu muset vzdát svého řemesla i koníčka. Nejvíc mě však trápilo, jak zajistím svou rodinu.

V roce 2014 jsem se oženil a o rok později se nám narodil syn Matko – nejkrásnější chvíle v životě, ale také velká zodpovědnost. Ještě rok jsem pracoval a podpíral se francouzskou holí, dokud mi nohy úplně nevypověděly službu. Manželce se to nelíbilo a doma začaly chybět peníze. Bohužel se můj stav zhoršoval a postupně jsem potřeboval pomoc i s oblékáním a přesouváním věcí. Bylo těžké se s tím naučit žít.

Manželka si našla nového partnera a odstěhovala se i se synem, což mě ranilo nejvíc. Po týdnech bezmoci a v hlubokých myšlenkách na to, že už nikdy neuvidím svého syna, jsem si sáhl na život – největší chyba mého života.

Díky internetu jsem ale v nemocnici začal psát s mou současnou partnerkou, která mi úplně změnila život. Dokázala mi vyčarovat úsměv na tváři, který mám dodnes – už šest let. Mám ji moc rád, stejně jako její dvě dospělé děti, které mě drží nad vodou. Díky nim často zapomínám, jak těžce nemocný a bezvládný vlastně jsem.

Se svým synem trávím velmi málo času – jednou ročně pouhý den. Mrzí mě to a chybí nám být spolu déle. Loučení nikdy není bez slz a oba nás to trápí. Chceme společně zažít více krásných chvil. Jsem ale rád, že je v péči mé sestry, kde je spokojený. Alespoň vím, že je v pořádku. Po rozvodu jsem byl v nemocnici a nemohl se o něj starat, protože sám jsem potřeboval péči.

Já mu chci být oporou, dokud budu moci alespoň mluvit. Budu vděčný všem laskavým dárcům, kteří mi pomohou trávit s ním více času – to by byl můj splněný sen, dokud mě nemoc zcela neupoutá na lůžko. Chci být se svým synem a zažít s ním ještě výlety a společné chvíle.

Proto bych rád tuto sbírku využil na zakoupení dodávky s rampou, kam mohu naložit sebe na elektrickém vozíku, pořídit pojízdný zvedák a nezbytné zdravotní pomůcky – a společně se svou rodinou jezdit za synem a trávit s ním více času.

Jsem vězněm ve vlastním nehybném těle, ovládám jen hlavu, kterou píšu na PC, a elektrický vozík. Nikdo neví, jak dlouho ještě můj stav vydrží. Ale dokud můžu, chci být se svým synem.

Mám nyní upravené auto VW Caddy s plošinou od UP, ale po zhoršení mého zdravotního stavu se do něj už nevejdou potřebné pomůcky ani moje rodina.

Ze srdce vám všem předem moc děkuji za obrovskou podporu, kterou mi dáváte. Bohužel vám to nemám jak oplatit. Pokud se nepodaří vybrat celá částka, rád bych ji použil na opravu stávajícího auta nebo na podporu domácnosti – nájem a energie.

Děkuji!