Nemoc mi vzala tělo, ale ne srdce a touhu být se svým synem

Představení sbírky

Dobrý den, jmenuji se Martin Pavlák, je mi 42 let. Vyučil jsem se jako truhlář na Slovensku, kde jsem se narodil – v Trnavě. Díky rodičům a jejich péči jsem se naučil jít správnou cestou a hlavně pochopil, že „bez práce nejsou koláče“. Za to jim ze srdce děkuji.

V životě jsem prošel mnoha překážkami, které jsem často jen těžko, ale přece jen ustál. Pracoval jsem jako truhlář na Slovensku, ale mé srdce mě táhlo dál – chtěl jsem dokázat sám sobě, že se postavím na vlastní nohy a vybuduji si domov bez pomoci. Už jsem nechtěl slyšet, že „ještě jsem nic sám nedokázal“.

Jednoho dne do našeho města přijel cirkus, kde hledali pracovníka. Přidal jsem se k nim a pocítil, co znamená dřina za 200 Kč na den. Ale měl jsem střechu nad hlavou. I z toho mála jsem šetřil a čekal na příležitost najít práci jako truhlář. Nakonec se mi to podařilo – v roce 2010 jsem našel zaměstnání v Šumperku, kde jsem zůstal dodnes.

Pracoval jsem v malé firmě a byl šťastný, dokud jsem v roce 2015 neonemocněl roztroušenou sklerózou, stejně jako můj starší bratr. Nechtěl jsem si připustit, že ji opravdu mám a že se budu muset vzdát svého řemesla i koníčka. Nejvíc mě však trápilo, jak zajistím svou rodinu.

V roce 2014 jsem se oženil a o rok později se nám narodil syn Matko – nejkrásnější chvíle v životě, ale také velká zodpovědnost. Ještě rok jsem pracoval a podpíral se francouzskou holí, dokud mi nohy úplně nevypověděly službu. Manželce se to nelíbilo a doma začaly chybět peníze. Bohužel se můj stav zhoršoval a postupně jsem potřeboval pomoc i s oblékáním a přesouváním věcí. Bylo těžké se s tím naučit žít.

Manželka si našla nového partnera a odstěhovala se i se synem, což mě ranilo nejvíc. Po týdnech bezmoci a v hlubokých myšlenkách na to, že už nikdy neuvidím svého syna, jsem si sáhl na život – největší chyba mého života.

Díky internetu jsem ale v nemocnici začal psát s mou současnou partnerkou, která mi úplně změnila život. Dokázala mi vyčarovat úsměv na tváři, který mám dodnes – už šest let. Mám ji moc rád, stejně jako její dvě dospělé děti, které mě drží nad vodou. Díky nim často zapomínám, jak těžce nemocný a bezvládný vlastně jsem.