31. 3. 2026 9:26
Vážení přátelé,
už víc než rok žijeme v realitě, která se nedá pochopit, dokud vás nesemele.
Rok, během kterého William vyrostl – a zároveň začal chápat, že jeho tělo ho zrazuje.
Každý den slyším větu, která mě řeže zevnitř:
„Nefungují mi nožičky… jsem unavený.“
A já přikyvuji, hladím ho po vláskách a přitom se snažím nerozpadnout.
Protože jak mu mám vysvětlit, že to není únava?
Že to není chvilkové?
Že to není něco, co přejde?
A pak řekl:
„Nana zachraňuje Williama.“
Ta věta mě zasáhla jako studená voda.
On ví.
On cítí, že se kolem něj něco děje.
A já se bojím, že jednou pochopí víc, než dokážu unést.
Bojím se dne, kdy mu budu muset říct pravdu.
Že jeho svaly slábnou.
Že nemoc nečeká.
Že čas, který máme, není nekonečný.
A bojím se ještě víc toho, že pro něj nestihnu zajistit léčbu včas.
Že jednou budu muset žít s tím, že jsem to nestihla.
Můj život se změnil v nepřetržitý „Williamův mód“.
Hodiny hledání, čtení, psaní, urgence, prosby, e‑maily, telefonáty.
Učila jsem se být tvrdší, než jsem kdy chtěla být.
Protože když povolím já, povolí všechno.
A my si nemůžeme dovolit ztratit ani den.
Podstupujeme další vyšetření.
Čekáme na zásadní zprávy z USA.
To čekání je jako stát v temné místnosti a doufat, že se někde rozsvítí světlo.
Ale zatím je tma.
A čas běží.
Každý měsíc, každý týden, každý den rozhoduje.
Proto prosím.
Ne o lítost.
O šanci.
O čas.
O možnost, aby William mohl žít život, který mu nemoc bere před očima.
Pomozte prosím Williamovi dostat se k léčbě genovou terapií Elevidys.
Je to závod s časem.
A my běžíme, dokud máme sílu.
Ale sami to nedoběhneme.
💛Šárka a William💛