Pomozte zlepšovat životy lidí s duševní nemocí – Jana ani Eliška nejsou samy

Duševní nemoc jim zničila život. Pomozme jim společně.

„Než k nám Martina přišla, měla 160 Kč na týden.“

„K Petrovi jsme jeli v neděli večer – znovu přemýšlel o sebevraždě.“

„Po pokusu o předávkování se Tereza rozhodla zkusit znovu bojovat.“

Lidem s podobnými příběhy pomáháme každý den. Jsme organizace Fokus a v ČR působíme už 35 let.

Naší misí je pomáhat lidem s duševním onemocněním. Pomáháme například:

• maminkám, kterým začaly po porodu deprese,
• dospívajícím s poruchami osobnosti,
• mužům, kteří kvůli duševní nemoci přišli o všechno,
• lidem, kteří nemůžou kvůli úzkostem ani vyjít z domu,
• ženám, které kvůli duševní nemoci přišli o práci a rodinu,
• rodinám, které pečují o někoho s duševní nemocí
• a mnoha dalším lidem v duševní krizi.

Každý rok pomůžeme více než 3.000 lidem. Nyní máme 22 pracovišť, ale pořád je to zoufale málo.

Naše finance jsou omezené. Každý den musíme bojovat s tím, že nedokážeme pomoci včas všem, kteří to nutně potřebují.

Proto potřebujeme vaši pomoc. S vašimi příspěvky můžeme měnit svět, jako jsme ho změnili například Janě, která ve Fokusu nyní pomáhá dalším lidem:

„Duševní potíže mě málem připravily o život. Propadla jsem se do deprese, ubližovala si, přestala věřit, že má smysl pokračovat. Když už jsem neviděla žádné východisko, našla jsem pomoc ve Fokusu Praha. Díky podpoře této organizace a jejích lidí jsem našla sílu znovu začít. Kousek po kousku jsem skládala svůj život zpět – každý den jsem udělala něco, na co jsem mohla být hrdá, třeba si dát zdravou snídani nebo vyřídit jeden telefonát. Teď pomáhám lidem s podobnou bolestí jako peer ve Fokusu. Mám naději, víru v sebe a dost síly zvládnout cokoliv, co přijde. Citlivost, která mi kdysi ubližovala, teď vnímám jako dar.“

"Když mi byly tři, byla jsem u psychologa poprvé. Kvůli neurotickému mrkání. Kvůli témuž pak ještě mnohokrát. Připadala jsem si jiná, odstrčená, hloupá, neschopná.

Máma si našla nového partnera, narodila se mi sestra a já se cítila zrazená a podvedená. Propadala jsem se do deprese. Se zataženými závěsy a smutnou hudbou jsem se řezala, pálila a fantazírovala o smrti.

Přišly také problémy s jídlem, nejdřív jsem rapidně zhubla a pak začala dlouhá éra přejídání vyvažovaného drastickými dietami a zvracením.

Z gymnázia jsem přešla na jiné, doufala jsem, že začnu znova a zapadnu. Vydržela jsem měsíc.

Bylo mi jedno, jestli se ráno nevzbudím.

Dva měsíce jsem byla doma a uklízela. Dělala jsem pořádek, a když jsem perfektně uklidila celý byt, předávkovala jsem se léky s cílem umřít.

Drasticky jsem si ubližovala, hystericky plakala, odmítala jakékoli možnosti léčby, nechtěla jsem ven, ale ani na chronické oddělení, chtěla jsem usnout a už se nevzbudit.

Neměla jsem vůbec žádnou vůli zařizovat si život, jedinou možnost jsem viděla ve smrti. Trávila jsem hodiny detailním plánováním sebevraždy, představovala jsem si svůj pohřeb, jak budou lidé reagovat, jak dlouho truchlit.

Mí dobří přátelé z dětství, s nimiž jedinými jsem nepřetnula kontakt, mi nabídli spolubydlení. Vzpomněla jsem si na svůj dětský sen bydlet v domě s kamarády, sebrala všechnu energii, o které jsem ani nevěděla, že ji mám, a přestěhovala se. Pak jsem kousek po kousku začala budovat svůj život… 

Začala jsem zotavení vnímat spíš jako hru, skládání puzzlů do jednoho velkého obrazu života. Každý den jsem udělala něco, na co jsem večer mohla být hrdá. Byly to drobnosti, zdravá snídaně, krátká procházka, vyřídit telefonát.

Přiznala jsem si, že prožívám věci trochu intenzivněji, že někdy potřebuji být sama, doma, že běžné věci mi dělají problém, že někdy cítím obrovskou tíhu a beznaděj, že postupně překonávám svůj strach.

Můj život má smysl

Pracuji jako peer ve Fokusu Praha. Pomáhám lidem s podobnou bolestí, jakou jsem prošla já. Mám ráda své silné emoce, kterým už nebráním drát se na povrch, Teď už mám ale to, co mi vždycky chybělo; naději a víru v sebe, dost síly na to zvládnout cokoliv mi život přinese. Moje citlivost mi v mnohém ubližovala, ale teď ji vnímám spíš jako dar.

Příběh ELIŠKY

Co se pamatuji ze svého dospívání, byla jsem uzavřená, ze všeho jsem měla až nepřirozený strach. Ze všech stran jsem slyšela, že se to spraví. Nakonec jsem se se svým strachem naučila žít do té míry, že jsem vystudovala dvě vysoké školy, pracovala jsem a vdala jsem se. Tak jak se ode mě čekalo.

Mělo přijít krásné období – mateřství. Otěhotněla jsem krátce po svatbě a těšila se na svého syna.  Pečovala jsem o nově narozené miminko, jak jen jsem uměla, ale byla jsem stále plačtivá, vyčerpaná a viděla svět černě. Šla jsem pro pomoc k psychiatrovi a skoro rok byla na antidepresivech.

Svět po čase vypadal zase v pořádku. Léky jsem pod dohledem vysazovala. A jak okolí automaticky očekávalo, usilovali jsme o dalšího potomka… Ale už těhotenství bylo náročné, byla jsem přesvědčená, že při porodu zemřu. Neumřela jsem, ale kromě úzkosti přišly na svět i hlasy, stíny a vidiny. Temné divné postavy sklánějící se nad postýlkou mojí dcery mě přiváděly k šílenství. Zase jsem šla k psychiatrovi. „Tak to už je vážnější,“ konstatoval a přisunul ke mně krabičku léků.

Péči potřebovaly mé děti a také já sama. S léky jsem prospala 20 hodin denně. Bez podpory rodiny bych to nezvládla. Během šesti let jsem postupně vracela svůj život zase k „normálu“. A byla dětem mámou, jakou potřebovaly. Moje úzkosti, představy a hlasy tu byly ale stále. A jednoho dne jsem vysadila léky. Proč? Připadala jsem si totiž uvnitř mrtvá. Uvězněná za živa…

Po třech měsících bez léků to přišlo. Dnes vím, že to byla další ataka. Mystické zážitky. Prozření. Pocity jasnozřivosti. Výjimečnosti. Vyvolení. Vlna odvahy. Toužila jsem žít. Sbalila jsem si věci a odešla. Od rodiny, z města, kde jsem dosud žila, … 300 km daleko hledat samu sebe a nový začátek.

V Praze jsem našla práci, nové přátele, pochopení pro duševní onemocnění. Poprvé jsem mohla o svých hlasech a vidinách mluvit bez obav. Nemusela jsem nic skrývat. Období plné energie ale po čase skončilo. Začala jsem se se životem zase úporně rvát. Pocit vyvolenosti byl ten tam. Znovu se ozval strach, úzkost, deprese. Nechtěla jsem nikomu ubližovat svými stavy. Začala jsem zase užívat léky. Tentokrát ale opatrně. Tak, aby mě nezabíjely zaživa. Tak, abych s nimi mohla žít.  

Do života mi vstoupila nová láska. Vztah s dětmi se urovnal. Do nové rodiny jsme si pořídili pejska. Pracuju. Dělám to, co mě baví a co navíc považuji za smysluplné. Ve Studiu 27 pořádáme a natáčíme debaty o duševním zdraví, reformě péče o duševní zdraví. Jsme peeři. Svými příběhy chceme pomáhat dalším.

Když mě duše víc trápí, je tu pro mě centrum duševního zdraví. Chodím na psychoterapii. Jsou chvíle, kdy stále potřebuji pomoc. A jsem vděčná všem, že ji dostávám. Doufám, že jsem na cestě k zotavení. Při jedné výpravě za sebepoznáním se v mojí mysli vynořila zapomenutá pradávná vzpomínka. Ani jsem nevěřila, že by mohla být moje. Prostě vyplavala a bolela. Vyrovnám se s ní a moje hlasy tichnou. Píšu si deník. Zotavuji se.

Dívám se teď na lidi beze strachu. Se zvědavostí. Po letech, kdy jsem chodila s očima sklopenýma. Mám teď chuť cestovat a objevovat.  Vidím své děti dospívat. Chci pro ně být oporou, kdykoliv ji budou potřebovat. Vyprávím svůj příběh nejen jim, i vám, jestli jste dočetli až sem. A jestli můj příběh inspiruje třeba jen jednoho dalšího člověka, aby uviděl naději na zotavení své duše. Stojí to za to."