Já jsem Alice a tohle je Tina (napravo).
Tina byla před válkou (plnohodnotnou invazí ruských vojsk do Ukrajiny) IT specialistkou. V Ukrajině se všechno dělí na dobu „před válkou“ a „po začátku války“ Žila docela normální život se svojí dcerou a svým přítelem Sergejem na sídlišti Pjatychatky na severu Charkova. Před anexí jezdili pravidelně každý rok na několik týdnů na dovolenou na Krym, na což do dneška často vzpomínají a těší se, že mě tam jednou, „pislja peremohy“ [po vítězství], vezmou. Už mě tam vezme jen Tina. Sergeje, jejího partnera a našeho kolegu, v polovině září zabila v Kupjansku ruská raketa, když vyvážel civilisty z ostřelovaných vesnic. Do těch míst jsme tou dobou na evakuace jezdili skoro každý den. Rapidně se tam zhoršila bezpečnostní situace. Od začátku války je Tina ředitelkou malé charkovské neziskové organizace, kterou založila spontánně se svými sousedy, a které jsem jako dobrovolnice součástí už rok a půl.
Přihodilo se to tak nějak náhodou. Před válkou jsem pracovala jako sociální pracovnice s uprchlíky. Na konci února 2022 jsem se stala vedoucí humanitárního hotelu s kapacitou až 300 míst pro lidi prchající před válkou v Ukrajině. Zrovna dnes mi přišla zpráva od jedné ženy, která na našem hotelu žila téměř rok: „Milá Alice, včera to byly přesně dva roky, co jsme s Timem [její 10ti letý syn] a mými rodiči přijeli do Prahy a ubytovali se na hotelu. Chceme ti znovu moc poděkovat za vaši pomoc a podporu.“. V červnu 2022 jsem si potřebovala od hotelu na chvíli odpočinout. Řekla jsem, že jedu do Itálie a nebudu moc na telefonu. Sedla jsem do auta, do navigace zadala „Lvov“ a vydala se na východ s tím, že zkusím v Ukrajině najít nějakou krátkodobou dobrovolnickou práci. Nevěděla jsem, kam dojedu, co budu dělat, ani jestli se po dvou dnech nevrátím strachy domů. A pak už to byla shoda náhod. Ze Lvova jsem shodou okolností vyrazila směr Charkov. V Charkově jsem se náhodou dostala do Pjatychátek (nejsevernějšího bodu města), které tou dobou byly pravidelně ostřelované dělostřelectvem. A tam jsem s místními dobrovolníky nakonec zůstala necelé tři týdny až do svého odjezdu domů. Byl to silný zážitek. V listopadu jsem se k nim vrátila na další dovolenou na měsíc. Nakonec jsem se rozhodla odejít z práce a stát se dobrovolnicí organizace Piatykhatky-Bam na plný úvazek. Začátky nebyly jednoduché. Dodneška vzpomínáme, jak jsem já nic moc nerozuměla a moji kolegové zas nerozuměli mně. Ale netrvalo dlouho a všichni jsme si zvykli. Já na cizí jazyk, který jsem se nikdy dřív neučila, a oni na můj divný přízvuk a zkomolená slova. Teď už se umíme společně smát i se pohádat.
Historie organizace Piatykhatky-Bam zahrnuje od února 2022 spoustu různých aktivit, které se odvíjí od aktuálních potřeb lidí. Pravidelný výdej teplých obědů, výdej humanitární pomoci, evakuace civilistů, aktivity pro děti, zakrývání oken a dveří vybitých tlakovými vlnami, rozvoz granulí pro psy a kočky, podpora vojenských částí a další. Jsme schopni pružně a rychle reagovat na různorodé vznikající potřeby lidí, byť v malém množství. Je to díky tomu, že nejsme vázáni dlouhodobými projekty. Zároveň jsme ale naprosto závislí na finančních a materiálních darech našich sponzorů.
