Jsem Lucka, dvacetiletá holka, která není úplně vzorňačka. S našima to mám složitější, tátu vlastně neznám a on nezná mě. V osmnácti jsem odešla z domova. Jasně, že na tom nesu svůj díl viny. Přesto dospívat sama, bez jistot a s vědomím, že se ve všem musím spolehnout jen sama na sebe, no to není lehké.
Nevzdala jsem to. Našla si práci a potkala svou první velkou lásku. Život mi připadal zase skvělý.
A pak přišlo něco, na co se nedá připravit. Nevolnosti. Zvracení. Diagnóza: glioblastom mozku.
Tohle není fér. Já chci žít. Chci dál milovat. Chci se smát blbostem, být tu pro někoho.
A proto prosím o pomoc.
Jsem člověk, který si dokázal najít radost v pohybu, tvoření i společnosti. Dříve jsem se aktivně věnovala sportu – milovala jsem jízdu na kole, taekwondo i bruslení. Pohyb pro mě nebyl jen fyzickou aktivitou, ale i způsobem, jak se cítit svobodně a živě. Spoustu let jsem navštěvovala dramatický kroužek na Praze 2 a se svými kamarády jsem se někdy ocitla i na jevišti a zažila potlesk publika.
Teď mě naplňuje svět tvořivosti. Baví mě keramika, ruční práce, výroba náramků a vše, co vzniká z vlastních rukou a fantazie.
Jsem vášnivá čtenářka – knihy jsou pro mě útočištěm, inspirací i radostí. Pracovala jsem v Knihobotu, kde jsem byla obklopena knihami, které tolik miluju. Před nemocí jsem také pracovala v kavárně Mezi řádky, kde jsem mohla využít svou angličtinu a zároveň si užívat atmosféru dobré kávy, kterou sama zbožňuju. Bohužel mi nemoc tuto práci přerušila.
Můj život si nedovedu představit bez čtyřnohých mazlíčků. Kočky i psi mě provází už dlouho a jejich přítomnost mi přináší klid, lásku i úsměv.
Stejně důležitá je pro mě i lidská společnost – ráda trávím čas s přáteli, chodím na procházky a sdílím drobné radosti každodenního života.
I přes zdravotní komplikace se snažím nezahálet – rehabilituji, tvořím, čtu a těším se z maličkostí. Věřím, že i drobné radosti mají sílu proměnit den k lepšímu.