Světlanka se do svého roku a půl vyvíjela jako zdravá holčička. Aktivně se začala přetáčet na bříško, plazit, lézt. Poté objevovat svět po dvou nožičkách radostnou chůzí. Bavilo ji zkoumat svět hraček i dětských hřišť. Učila se postupně mluvit první slůvka až jich nasbírala v zásobě tolik, že už se dokázala s okolím slušně domluvit :-) Měla radost z návštěv příbuzných, i jiných dětí. Když jí bylo rok a půl, něco se stalo a vývoj se jakoby otočil a Světlanka začala ztrácet naučené schopnosti, přestala mluvit, už nevěděla, jak si hrát, jak reagovat na návštěvu u nás doma či děti na hřišti, a tak začala plakat a křičet z bezmoci, kterou uvnitř cítila…
Ta bezmoc naučit dceru cokoli nového, křik a pláč, kterým ji doprovázela, trvala dva roky. Mezitím nám odborníci diagnostikovali dětský autismus s mentálním opožděním. Začali jsme jako rodiče hledat cesty, jak Světlanku podpořit ve vývoji a přiblížit ji světu, který je kolem ní. Začala docházet na O.T.A. terapie a následně na ABA terapie, rehabilitaci, logopedii. Doma dostudováváme metody a přístupy, jak Světlance pomoct. Zkoušíme komunikaci obrázky, gesty. Natáčíme videa pro nácvik funkční hry. Trénujeme akceptace různých předmětů, prostředí, situací, kterých se obává (použít lžičku při přijímání potravy, použití zubního kartáčku, hřebenu a jiných každodenně potřebných věcí tolik problematických pro nás. Přijetí návštěv k nám domů, akceptace širších rodinných příslušníků, přijetí jiného hřiště, než toho, které zná. Máme velmi silnou potravinovou intoleranci, proto na rozšíření jídelníčku spolupracujeme s behaviorální analytičkou a zároveň na doplnění chybějících vitamínů, minerálů, bílkovin a dalších prvků s klinickou výživovou poradkyní – aby na všechno to učení měla vůbec sílu.
Všechny naše snahy ji postupně otevírají obzory a přinášejí ovoce – začínáme mít stabilní oční kontakt, objevuje se sociální úsměv či dokonce smích v adekvátních situacích. Světlanka se začíná otevírat okolí, pozitivně vnímá osoby, které jsou opakovaně kolem ní. Začíná si hrát s hračkami, se kterými si děti hrají mezi 12–18 měsícem či si všímat mladšího sourozence.
Po absolvování delfínoterapie v říjnu 2022 pozorujeme zlepšení některých sociálních dovedností, dokáže přijmout u nás doma návštěvu s dětmi, projevuje radost v dětské herně, kterou rád navštěvuje mladší bratr. Zlepšila se nám schopnost tolerance věcí zasahující do její osobní zóny – zvládne si nechat alespoň na nějakou dobu zapnout sponku do vlasů či namazat rty proti popraskání. Má větší odvahu ochutnat kousíček pro ni nového divného jídla (například v jídelníčku měla úspěšně zařazenou jahodu, ale jen celistvou – nyní má odvahu sníst ji i rozkrojenou). Zní to banálně, ale pro nás to jsou ty kroky vpřed, kterými ji otevíráme svět. Bezprostředně po delfínoterapii Světlanka spávala o dvě hodiny déle než do té doby. Lepší spánek bohužel trval jen do prvního nachlazení, které tento krok vpřed zase posunulo vzad. Nicméně celá terapie vnesla do naší rodiny vlnu optimizmu pro současnost i vhled do budoucna. Proto bychom rádi, aby dcera mohla absolvovat terapie znovu s očekáváním na další pozitivní účinky chváleny jinými rodiči po opakování této terapie.
Prokůpek je mladší bratr Světlanky. Jeho život se v bříšku maminky začal utkávat ještě, když jsme netušili, jaký regresivní stav Světlanku potká…
Ještě, když se narodil Prokůpek, tak jsem si nepřipouštěla, že je se starší sestřičkou něco jinak než by bylo v širší normě… Ovšem s každým dalším měsícem se optimismus vytrácel a byli jsme blíž a blíže k jejím diagnozám…
Když byl Prokůpek někde mezi 9–10 měsícem svého života, tak jsem si uvědomila, že už ho začínám považovat za toho mentálně staršího… Na 18ti měsíční prohlídce jsem paní doktorce chrlila, kolik toho Prokůpek umí, paní doktorka chválila, že už dlouho neviděla tak rozpovídaného kluka. Uměl snad 50 slov a jen na zmiňované prohlídce jich ze sebe vychrlil snad 10.
Poté nastala dlouhá doba (víc než roku), kdy se neposunul snad v ničem. Nabrali jsme s manželem dojem, že tak jako běžně starší sourozenec posouvá mladšího vpřed, tak jeho starší sestra jej brzdí a posouvá pomyslně vzad. Proč by se snažil chodit na nočník, když sestra má plínku? Proč se má snažit se oblékat, když sestra je oblékána? Proč má jíst sám, když sestra je krmena? Proč má u jídla sedět, když sestra odbíhá? A mnoho dalšího… Nabrala jsem jistotu, že musí mezi zdravé vzory! Našla jsem ve městě školku se třídou pro dvouleté děti, kde měli ku pomoci chůvu a pečovatelku. Hned na úvod jsem vysvětlila rodinnou situaci, proč se nám nedaří odbourat plenky a „občas něco nejde“ a těšila se, jak mezi zdravými vzory vše dožene. Na jaře měl Prokůpek stále ještě plenky, sám se nenajedl ani neoblékl, do slovní zásoby nepřibal snad ani slovíčko, do kolektivu se nezapojoval a nám i paní učitelce začalo být jasné, že to s tím doháněním nebude tak růžové. Byli jsme odeslání na psychologické vyšetření, kde byl zjištěn opožděný psychomotorický vývoj a doporučeno v rámci předškolního vzdělávání zůstat ještě rok mezi mladšími dětmi s větší individuální podporou. Na tříleté prohlídce nám bylo doporučeno začít s logopedií, kde paní logopedka zaznamenává opožděný vývoj řeči a do budoucna nevylučuje vývojovou dysfázii. Kromě výše uvedeného se Prokůpek potýká se sníženou potřebou spánku, zvýšenou senzorickou citlivostí.
Prokůpek balancuje s náročností, jak si najít vztah k sestře, která na jeho podněty nereaguje nebo reaguje velmi nestandartně a zdravými vrstevníky, kde musí používat zdravé vzorce chování. Je to jako by se učil dva jazyky sociálního chování, ve kterých se teprve začíná zorientovávat.
V animoterapiích vidím obrovský potenciál ve využívání motivace, Prokůpek skvěle reaguje jak na canisterapii, tak na hippoterapii. Setkání s delfíny zažil krátce loni na terapii sestry a do dnes je vzpomíná. Vnímám je jako možnost pozitivního zážitku se sestrou, kterých moc nemá a také jako příležitost v posunu jeho slabin prostřednictvím delfíního sonaru.
S úctou a poděkováním rodiče.