Sebík byl jako miminko naprosto miliónový. Jeho vývoj byl přibližně do 18 měsíců v pořádku. Napodoboval nás, reagoval na nás, díval se nám do očí. Jenže pak se to pomalu začalo měnit, náš Sebík se začal měnit. Nejdříve jsme si mysleli, že přichází období vzdoru. Běžné situace najednou pro nás byly náročnější. Někteří se nás začali ptát, jestli slyší. A my si začali všímat, že nereaguje na jméno. Někteří nás upozornili na to, že je náš syn ignoruje a že to není normální. Po jeho druhých narozeninách jsme začali být nervózní. Naučit Sebíka něco nového bylo náročné. Skoro se na nás nepodíval, téměř nereagoval a často se rozčiloval, křičel, házel s věcmi, rval mi vlasy… Cítili jsme, že něco není v pořádku. Měli jsme pocit, že to s ním neumíme, tak jsme to řešili s pediatričkou, šli jsme ke klinické psycholožce a spustil se kolotoč různých vyšetření, jehož závěrem byla diagnóza Dětský autismus s podezřením na mentální retardaci a ADHD.
Chodili jsme na ergoterapii, logopedii, na nácviky do Nautisu. Všude nás označili za nejtěžšího klienta, Sebík odmítal spolupracovat. Nevěděli jsme, co dělat, jak mu pomoci. Letos v lednu jsme začali s terapií Son-rise Program. Dali jsme pryč televizi a tablet. A Sebík postupně začal být víc „přítomný“, začal nám víc rozumět, je klidnější, víc spolupracuje, zlepšil se oční kontakt a konečně začal napodobovat zvuky zvířat, dokonce už řekne máma, táta, toto a papa.
Chodíme na dvě ergoterapie, na jedné řešíme jemnou a hrubou motoriku a na druhé senzorickou integraci. Sebík je hypersenzitivní, má poruchu smyslového zpracování a má zasažené všechny smysly. Spousta jídel mu nevoní nebo nechutná, má hodně omezený jídelníček. Některé zvuky nebo moc světla mu dělají potíže. Například návštěva Zoo je pro něj hodně náročná. A proto chodíme na senzorickou integraci, kde s ním terapeutka pracuje a nám ukazuje a radí, co máme doma dělat/trénovat, abychom Sebíkovi pomohli a krok za krokem mu běžné činnosti nedělaly takové potíže. Dále chodíme na logopedii a fyzioterapii (kvůli chůzi po špičkách). Bohužel se nám doposud nepodařilo u Sebíka nastavit alternativní komunikaci, takže to často bývá o „telepatii“, z čehož je dost frustrovaný. Doporučili nám Hláskovací metodu a doufáme, že tato metoda bude u nás fungovat. I přesto, že Sebík udělal spoustu pokroků za poslední rok, pořád máme před sebou spoustu práce a máme co dohánět. I přes prognózy lékařů stále věříme, že jednoho dne bude náš syn fungovat, aniž by byl závislý na pomoci druhých. Věříme, že má velký potenciál, jen mu musíme pomoci se poprat s určitými překážkami, aby uměl svůj potenciál využít a všem dokázal, že se autisté nemají podceňovat a rozhodně se nemají odepisovat!
***
As a baby, Sebik was absolutely worth millions. His development was fine until about 18 months. He imitated us, he reacted to us, he looked us in the eye. But then it slowly began to change, our Sebik began to change. At first, we thought it was a period of defiance. Ordinary situations suddenly became more difficult for us. Some of them started asking us if they could hear. And we started noticing that he didn't respond to the name. Some have pointed out to us that our son ignores them and that this is not normal. After his second birthday, we started to get nervous. Teaching Sebik something new was challenging. He hardly looked at us, hardly reacted, and often got angry, screamed, threw things, tore my hair… We felt that something was wrong. We felt that we couldn't do it with him, so we discussed it with a pediatrician, we went to a clinical psychologist and a carousel of various examinations started, the conclusion of which was the diagnosis of autistic spectrum disorder with suspected Mental Retardation and ADHD.
We went to occupational therapy, speech therapy, and rehearsals at Nautis. Everywhere we were labeled as the most difficult client, Sebík refused to cooperate. We didn't know what to do, how to help him. In January of this year, we started the Son-rise Program. We put away the TV and tablet. And Sebik gradually became more „present“, he began to understand us more, he is calmer, more cooperative, eye contact has improved and finally he has started to imitate the sounds of animals, he even says mom, dad, this and papa.
We go to two occupational therapy sessions, one dealing with fine and gross motor skills and the other with sensory integration. Sebík is hypersensitive, has a sensory processing disorder and has all his senses affected. A lot of food doesn't smell or taste good to him, he has a very limited diet. Some noises or too much light are causing him trouble. For example, a visit to the Zoo is very demanding for him. And that's why we go to sensory integration, where the therapist works with him and shows us and advises us what we should do/train at home to help Sebik and step by step normal activities do not cause him such problems. We also go to speech therapy and physiotherapy (because of walking on tiptoe). Unfortunately, we haven't been able to set up alternative communication with Sebik yet, so it's often about „telepathy“, which he is quite frustrated about. They recommended the Spelling Method to us and we hope that this method will work for us. Even though Sebik has made a lot of progress over the last year, we still have a lot of work ahead of us and we have a lot of catching up to do. Despite the doctors' prognosis, we still believe that one day our son will be able to live without being dependent on the help of others. We believe that he has great potential, we just need to help him to overcome certain obstacles so that he can use his potential and prove to everyone that autistic people should not be underestimated and definitely should not be written off!
