Na úplném začátku byl jen pocit. Ten den, kdy jsme vzali syna poprvé k moři.
Dodnes vidím jeho oči. Velké, modré… a v nich klid, který jsem u něj do té doby neznala. Poprvé byl opravdu v bezpečí. Poprvé se jeho tělo uvolnilo. Poprvé se jen nadechl… a byl.
A já jsem se do toho okamžiku zamilovala.
Tehdy vznikla myšlenka projektu Vidím modře.
Příběh Daníka
Danielovi je 13 let. Má těžkou poruchu autistického spektra, těžké mentální postižení, úzkostnou poruchu a OCD. A také poruchu spánku.
Roky nespí pravidelně. Každá noc je jiná. Někdy téměř nespí vůbec.
Jeho maminka říká, že si už nepamatuje, kdy naposledy spala v kuse celý týden.
Úzkosti, které Daniel prožívá, jsou silné. Ovládají jeho každodenní fungování. Jeho nervová soustava je často přetížená, zahlcená, unavená.
Pak přijde moře.
Daniel se posadí. Dívá se na vodu. Poslouchá šumění vln.
A jeho tělo zpomalí. Napětí povolí. Úzkost ustoupí.
Je klidnější........A spí.
Možná ne dokonale. Ale lépe.
Pro jeho rodinu je to víc, než se dá popsat slovy.
Projekt vznikl z osobní zkušenosti maminky dítěte s těžkým neurovývojovým postižením. S přáním dopřát rodinám to, co jim nejvíc chybí – klid, úlevu, sílu… a možnost se na chvíli nadechnout.
Moře pro tyto děti není dovolená. Je to místo, kde se může na chvíli zastavit svět.
A právě teď nás potřebují.
Existují rodiny, které roky nespaly celou noc. Rodiny, které žijí v nepřetržité péči, vyčerpání a izolaci. Rodiny, které si odpočinek nemohou dovolit. Finančně ani psychicky.
Tato sbírka jim může dát chvíli, která změní celý další rok.
Prosím, pomozte nám připomenout rodinám, že v tom nejsou samy.
