Šťastný život pro Věru

Ahoj, jmenuji se Věra a je mi 42 let. Žiji ve společné domácnosti s partnerem, matkou a starším bratrem.

V prosinci to bude 22 let, co jsem v zimě v lese uklouzla na zmrzlém sněhu, spadla do lomu, při pádu si přerušila míchu v oblasti hrudní páteře a skončila ochrnutá na vozíku – napůl těla.

Po úrazu jsem na tom byla psychicky hodně špatně, dokonce jsem přemýšlela o sebevraždě. Neuměla jsem si představit, že se budu muset naučit žít jinak, než jak jsem byla dosud zvyklá – že všechno sama nezvládnu a nebudu plně soběstačná.

Rodina mi musí pomáhat s hygienou, oblékáním a svlékáním, přesuny z vozíku a zpět na lůžko. Sama si neuvařím, neuklidím, zvládnu jen malé nákupy s taškou na kolečkách nebo s taškou na klíně.

Naštěstí jsem poznala organizaci Helppes, která se věnuje výcviku psů pro lidi s různým handicapem. Díky ní jsem mohla poznat už tři úžasná psí stvoření, která mi od roku 2005 obohatila život o 110 %.

Nejdříve fenka zlatého retrívra Brenda – byla mojí velkou pomocnicí a parťačkou. V roce 2011 mi dokonce zachránila život, když jsem vypadla z vozíku do sněhu v jedenáct hodin večer, jen lehce oblečená. Brenda dokázala přivolat pomoc. Nenechala jsem si to pro sebe – nominovala jsem ji do ankety Statečné psí srdce, kterou jsme vyhrály. Ocenění Zlatý záchranářský kříž jsme pak převzaly z rukou tehdejšího prezidenta Miloše Zemana.

Bohužel, v jejích deseti letech jí selhaly ledviny a léčba nezabrala. Musela jsem ji nechat uspat.

Za sedm měsíců už jsem měla doma nového parťáka – také zlatého retrívra jménem Arnie. Ten se ale dlouhého věku nedožil. V necelých šesti letech se otrávil – právě v době, kdy jsem z vážných zdravotních důvodů podstoupila dvě velké operace a strávila čtyři měsíce v nemocnici.

Nyní mám pátým rokem flat coated retrívra Zacka. Asistenční pes mi přináší velkou míru soběstačnosti – podá mi předmět, který mi spadne na zem, otevře a zavře dveře, rozsvítí a zhasne světlo, pomůže mi sundat bundu, svetr i ponožky, vyndá mi věci ze skříňky nebo skříně, přinese mi zvonící telefon, když mi někdo volá…

Také jsem se stala členkou a později předsedkyní Klubu vozíčkářů v Trutnově – i když členy nejsou jen vozíčkáři. Máme tam například dvě dámy s berlemi a náš ředitel je sám invalidní, chodící o holi.

S nimi podnikám výlety a zážitkové akce – krmili jsme slony, nosorožce, žirafy i surikaty v ZOO ve Dvoře Králové nad Labem, po 19 letech jsem se znovu svezla na huculském koni, který využívají strážci Krnapu, proletěla jsem se vojenským letadlem CASA s vojáky v Hradci Králové, byla jsem ve středověkém kostýmu na prohlídce zámku Dětenice.

Zveme si do klubu i zajímavé hosty – svezla jsem se třeba automobilovým veteránem z Veteran Clubu ze Dvora Králové. Navštívily nás různé osobnosti, včetně zahraničních velvyslanců, a dokonce jsme se podívali i do Poslanecké sněmovny.

Peníze ze sbírky budou použity na doplatek elektrického vozíku, o který budu letos žádat pojišťovnu. Tento vozík není plně hrazen z veřejného zdravotního pojištění, ale vyhovuje mi tím, že je spolehlivý a vhodný do kopcovitého terénu, jako je ten v Trutnově.

Část peněz bych také použila na doplatek a příslušenství k mechanickému vozíku, který mi sice byl pojišťovnou schválen, ale bez příslušenství – protože by byl překročen zákonem povolený finanční limit. Navíc i na samotný vozík je potřeba doplácet.

K životu potřebuji oba typy vozíků.
Elektrický vozík využívám na pohyb venku po Trutnově – abych mohla samostatně dojet k lékaři, na úřady, na nákup, na procházku se psem a nebyla závislá na okolí.
Mechanický vozík používám při cestách autem, protože se dá snadno složit a převážet. Hodí se i na cesty do zahraničí – ráda poznávám nová místa. Potřebuji ho i doma v případě, že se mi porouchá elektrický vozík – abych se mohla po bytě pohybovat alespoň nějak, než dojde k opravě.

Každoročně se účastním Mistrovství ve výkonu asistenčních a vodicích psů, které pořádá organizace Helppes. Soutěží tam klienti Helppesu se svými psími pomocníky – a musím se pochlubit, že jsme ho jednou vyhráli s Arniem a třikrát se Zackem.

Každý rok také jezdím na týdenní rekondiční pobyt pořádaný Helppesem. Trénujeme tam se psy pod dohledem zkušených trenérů – jak v kempu, tak ve městě. Součástí jsou i zajímavé přednášky. Právě tam jsem poznala sport Rally obedience, který mohou dělat i lidé s postižením. Vloni tam například byla ukázka práce policejních psů. I na tyto akce používám mechanický vozík.

Pokud by se vybralo více peněz, než činí doplatky za oba vozíky, počkala bych, zda mi pojišťovna schválí elektrický vozík i s příslušenstvím. Pokud ne, použila bych zbylé peníze na úhradu těchto nákladů. Pokud ano, využila bych část sbírky na léčivé prostředky na hojení proleženiny na zadku, které pojišťovna nehradí a které jsou bohužel velmi drahé.