Představení sbírky
Ahoj, jmenuji se Věra a je mi 42 let. Žiji ve společné domácnosti s partnerem, matkou a starším bratrem.
V prosinci to bude 22 let, co jsem v zimě v lese uklouzla na zmrzlém sněhu, spadla do lomu, při pádu si přerušila míchu v oblasti hrudní páteře a skončila ochrnutá na vozíku – napůl těla.
Po úrazu jsem na tom byla psychicky hodně špatně, dokonce jsem přemýšlela o sebevraždě. Neuměla jsem si představit, že se budu muset naučit žít jinak, než jak jsem byla dosud zvyklá – že všechno sama nezvládnu a nebudu plně soběstačná.
Rodina mi musí pomáhat s hygienou, oblékáním a svlékáním, přesuny z vozíku a zpět na lůžko. Sama si neuvařím, neuklidím, zvládnu jen malé nákupy s taškou na kolečkách nebo s taškou na klíně.
Komu pomůžeme?
Naštěstí jsem poznala organizaci Helppes, která se věnuje výcviku psů pro lidi s různým handicapem. Díky ní jsem mohla poznat už tři úžasná psí stvoření, která mi od roku 2005 obohatila život o 110 %.
Nejdříve fenka zlatého retrívra Brenda – byla mojí velkou pomocnicí a parťačkou. V roce 2011 mi dokonce zachránila život, když jsem vypadla z vozíku do sněhu v jedenáct hodin večer, jen lehce oblečená. Brenda dokázala přivolat pomoc. Nenechala jsem si to pro sebe – nominovala jsem ji do ankety Statečné psí srdce, kterou jsme vyhrály. Ocenění Zlatý záchranářský kříž jsme pak převzaly z rukou tehdejšího prezidenta Miloše Zemana.
Bohužel, v jejích deseti letech jí selhaly ledviny a léčba nezabrala. Musela jsem ji nechat uspat.
Za sedm měsíců už jsem měla doma nového parťáka – také zlatého retrívra jménem Arnie. Ten se ale dlouhého věku nedožil. V necelých šesti letech se otrávil – právě v době, kdy jsem z vážných zdravotních důvodů podstoupila dvě velké operace a strávila čtyři měsíce v nemocnici.
Nyní mám pátým rokem flat coated retrívra Zacka. Asistenční pes mi přináší velkou míru soběstačnosti – podá mi předmět, který mi spadne na zem, otevře a zavře dveře, rozsvítí a zhasne světlo, pomůže mi sundat bundu, svetr i ponožky, vyndá mi věci ze skříňky nebo skříně, přinese mi zvonící telefon, když mi někdo volá…
Také jsem se stala členkou a později předsedkyní Klubu vozíčkářů v Trutnově – i když členy nejsou jen vozíčkáři. Máme tam například dvě dámy s berlemi a náš ředitel je sám invalidní, chodící o holi.
S nimi podnikám výlety a zážitkové akce – krmili jsme slony, nosorožce, žirafy i surikaty v ZOO ve Dvoře Králové nad Labem, po 19 letech jsem se znovu svezla na huculském koni, který využívají strážci Krnapu, proletěla jsem se vojenským letadlem CASA s vojáky v Hradci Králové, byla jsem ve středověkém kostýmu na prohlídce zámku Dětenice.
Zveme si do klubu i zajímavé hosty – svezla jsem se třeba automobilovým veteránem z Veteran Clubu ze Dvora Králové. Navštívily nás různé osobnosti, včetně zahraničních velvyslanců, a dokonce jsme se podívali i do Poslanecké sněmovny.
