Ahoj, kamarádi..Dneska už vás zdravím z nebe. Nechci, ať pláčete, protože už je mi dobře. Zase můžu běhat a točit se ostošest. Chci vám ale ještě říct moc důležité věci a chci ať na mě vzpomínáte s úsměvem na tváři, tak, jak tomu bylo doteď. Blog jsme začali psát, abychom ukázali, že se dá cestovat i s takovými telaty, jako jsem byl já. Že nic není nemožné a hranice si stavíme sami. Nakonec se blog stal místem, kde jsem vám mohl psát, jaký život s blbečkama mám. Ach, moji blbečci milovaní..Nikdy jsme se na blogu nesnažili vydělat, vždycky jsme jen chtěli ať děláme radost druhým, a to se taky stalo. Každá vaše zpráva nebo komentář pro nás byla známka toho, že to co děláme má smysl. Že tady nejde jen o to psát blbosti na internet. Že každý, kdo prožívá těžké chvilky a nebo se prostě jen nudí, se sem může podívat a bude vědět, že se bude smát. O tom to celé bylo. Dělat radost. Logicky, že jo.A přesto, jak těžké je tohle psát, s vědomím toho, že je to moje poslední zpráva, mi to pořád tu obrovskou radost dělá. Byli jste součástí celého mého krásného života a jsme vděční za každého z vás. S některými z vás jsem se mohl potkat osobně a jsem za to strašně moc rád, s některými se znám jen virtuálně a stejně mám pocit, že se všichni dobře známe. Nikdy jsem nemusel mít strach cokoliv sem napsat, i když to bylo na hraně, protože když se objevil negativní komentář, vy jste tady byli naše opora. V dobrém i zlém. Zažili jste s námi naše nejšťastnější chvilky, a bullhužel i ty nejsmutnější. Ale i to k životu patří. Byli jsme tady pro vás, bez příkras. Protože ničí život není dokonalý, i když to tak na internetu může vypadat. Vždycky jsme tady mohli být upřímní a za to vám moc děkuju. A jestli jsme se někdy ptali, proč vlastně blog píšeme a jaký to má smysl, tak už to vím. Nebýt blogu, nedostalo by se nám pomoci a náš společný čas by byl o moc kratší. Všechno je jak má být. Kruh je uzavřen.Poslední roky pro nás byly hodně náročné a já nikdy páníčkům nezapomenu co všechno pro mě udělali. Byla to čistá láska, a pořád je. Nikdy neskončí, i když si na další obejmutí budeme muset dlouho, fakt hodně dlouho, počkat. Moje hysterka a můj flegmoš, dvojka k nezaplacení. Panebullže, je toho tolik co bych jim ještě chtěl říct, ale já vím, že to všechno ví, i když je to teď moc bolí. Dali mi v životě všechno, tolik toho pro mě obětovali a nikdy mi nic nevyčetli. Nikdy. Nejsou bullží? Jsou. Nejvíc na světě.A nakonec mi dali to nejlepší, co mi vůbec kdy mohli dát. Bebe. Miminko. Tu malou, bláznivou holčičku co mi vlila novou krev do žil. Chtěl jsem bojovat kvůli páníčkům a pak když přišla Bebe jsem věděl, že už to nesmím jen tak vzdát. Jsou pro mě všechno. Napořád.A společně bojovat jsme mohli jen díky vám. Bez vás by to nešlo. I když se říká, že peníze nejsou všechno, tak mnohdy jsou. Bullhužel. Taky se říká, že čas se koupit nedá, a taky to není úplně pravda. Vy jste to dokázali a my vám za to nepřestaneme být nikdy vděční. Jste bullží. Úplně nejbullžejší. Dali jste nám rok a čtvrt navíc, a to fakt není málo. Je to fakt hodně moc. Každá vteřina se počítá a já vám za to moc děkuju.Bojoval jsem. Bojoval jsem tak dlouho, jak jen to šlo. Hnala mě láska, tak obrovská láska že to ani nejde spočítat. Jenže už to dál nešlo, i když jsem moc chtěl. Kdyby to jen trošku šlo, tak jsem tady tak dlouho, dokud by mě tu páníčci chtěli. A já vím, že by to bylo navždycky. Jenže už jsem nemohl, a mrzí mě to, když teď páníčky vidím jak se trápí. Vůli jsem měl silnou jako lev, ale tělo už ty obrovské dávky léků prostě nemohlo vydržet. Srdce se drželo, protože bylo plné lásky, ale slábnul jsem ze dne na den. Šlo to rychle. Strašně moc rychle. Tak strašně moc rychle.. Nechci vám to popisovat do detailu, kamarádi, protože chci ať si mě pamatujete v plné síle, tak jak mě prostě znáte. Samce s výstavním podvozkem a hlavou vztyčenou. Chápeš.Panička mi vždycky říkala “srdce moje” ještě dávno předtím než jsme vůbec věděli, že mám nemocné srdíčko. Slunce, Dydy, Dydynko, Oxi, Fixi, směváčku úsměváčku, zrzavý… a taky Dede. To nejsladší co jsem kdy slyšel bylo když na mě Bebe volala:“Dede!”Panebullže, já jsem těch přezdívek měl. Ty přezdívky vlastně vůbec nedávaly smysl a stejně jsem je měl tak rád. Páníčci jsou praštění. Díky bullhu za to, proto jsem je tak miloval, a milovat budu už navždycky.Odešel jsem v klidu, páníčkům v klíně. Usnul jsem tam, kde jsem to měl na celém světě nejradši. Bebe si hrála, smála se a hladila mě, tak jako vždycky. Museli mě nechat jít už 26. 6. a já vím, že pochopíte, že jsem vám to hned nemohl dát vědět. Promiňte mi to, kamarádi, ale musel jsem dát páníčkům alespoň trošku času aby zvládli to nejhorší. Vím, že to co udělali pro ně nebylo jednoduché. Naopak to bylo sakra těžké. Strašně moc těžké. Tak strašně moc těžké. Usínal jsem v teple, v klíně těch, kteří mě tak moc milovali. A milují pořád. Slyším to, říkají to každý den, stejně tak jak mi to říkali celý život a pak i ve chvíli, kdy museli udělat jejich nejtěžší rozhodnutí v jejich životě. Moji blbečci a Bebe.To poslední co jsem slyšel bylo “moc tě milujeme”.Kvůli nim mě mrzí, že jsem to nevydržel dýl, ale už to nešlo a oni to věděli. A vím, že mi to nemají za zlé, že všechny ty slzy co jim teď pořád tečou po tvářích nejsou plné vzteku, ale smutku. Taky je mi smutno, ale vidím vás. Pořád. Nebrečte. Vždycky jsem vám všechny slzy slíznul, ale teď už nemůžu, tak nebrečte. Držte se kvůli Bebe. Smějte se, napořád. Hlídejte sebe vzájemně a hlavně hlídejte Bebe, ten náš malý poklad. Já vás taky budu hlídat a budu to jistit tady nahoře. Miluju vás. Fakt hodně, hodně moc. Už navždycky.Teď už jsem se všemi na které jsme společně tolik vzpomínali. A všichni vás zdraví a já je pozdravuju zase od vás. Pozdravím každého o koho jste přišli i vy, kamarádi. Zabere mi to spoustu času, ale já jsem rád protože budu mít co dělat a nebudu se nudit. Už je čas jít, kamarádi. Tohle je ta poslední věc, která mě tady drží. Budu na vás koukat z obláčku a vy na mě vzpomínejte s úsměvem na tváři. Když vám bude smutno, podívejte se na blog, nebo si přečtěte knížku. O své chlupaté lásky (jo, myslím i kočky) se starejte a mějte je rádi, protože jste pro ně vším.Hlavně nebuďte dlouho smutní, není proč. Já jsem měl v životě tak velké štěstí, že se to musí slavit. Tak velké, obrovské štěstí. Za všechno vám moc děkuju, z celého mého velkého srdce. Mám vás moc rád.P.S. Tu klobásku jsem fakt dostal, nebojte se.A nezapomeňte! (S)mějte se rádi, kamarádi.Pac a líz, váš Dex.

Naši milí kamarádi, už je to nějaký pátek, co se díky vám nemusíme bát zda to finančně zvládneme.

Dexíkův stav se bohužel zhoršil, ale právě díky vám jsme mohli doktorům říci, ať udělají cokoli, aby Dexíkovi pomohli. Ať to stojí, co to stojí. Bez vás bychom to nezvládli a jsme moc vděčni za vaši pomoc. 

Momentálně má Dexter hodně navýšené dávky léků, které by mu měly pomoci s otokem plic, který v důsledku nemocného srdíčka vzniká. 

Dexík je bojovník a my se snažíme dopřávat mu vše, co má rád.

Díky finanční pomoci si nemusíme lámat hlavu s tím, kde na léčbu vzít a opravdu si můžeme užívat společný čas.

Moc vás zdravíme a děkujeme! ♥

P.S. Nezapomeňte sledovat Dexíkův blog „Život bulíka“ na facebooku, kde se vždy dozvíte aktuální informace.