Pomoc kamarádce Lence

Představení sbírky

Ráda bych vám představila svou kamarádku Lenku, super mámu dvou úžasných dcer, Terezky a Sáry. Starší Terka už je sama mámou, mladší Sára bohužel po nešťastné horečce v 1. roce života zůstala mentálně na úrovni 5–6leté holčičky, i když brzy oslaví 22. narozeniny.

Základní školu absolvovala Sára ve speciální škole na Kociance v Brně. Bohužel přechod na další studium se nezdařil, a kvůli šikaně musela po prvním půlroce studium přerušit. Další rána přišla s příchodem covidu.

Sára se velmi bojí nemocí, a proto se izolovala i doma, protože „mamka chodí ven…“. 🥺 To nakonec vedlo k tomu, že se ke studiu už nevrátila.

Existenční problémy a celková situace rodiny se výrazně zhoršily dovršením Sářiných 18 let. Posudkový lékař totiž usoudil, že se její zdravotní stav natolik zlepšil, že už nepotřebuje příspěvek na péči (PnP). Ze 2. stupně byl snížen na nultý stupeň, což znamenalo výrazný zásah do rodinného rozpočtu.

Po odvoláních byl po několika měsících příspěvek znovu přiznán, tentokrát ve 3. stupni PnP. Bohužel ani to netrvalo dlouho, a příspěvek byl opět odejmut. Nakonec byl přiznán opět 2. stupeň, jehož výše je pro dospělé výrazně nižší než pro děti.

Kvůli rostoucím cenám, včetně těch v sociálních službách, může Sára navštěvovat stacionář jen jednou týdně, což je žalostně málo.

Lenka se snažila všemi způsoby dorovnat tuto ztrátu v rozpočtu, ale protože sama bojuje s nemocí a nemůže pracovat, situace se stala velmi náročnou.

Už jsou to téměř čtyři roky, co holky bojují, a já vidím, že Lenka už funguje „na autopilota“. Proto jsem vás chtěla touto cestou požádat o pomoc.

Chtěla jsem ji překvapit, protože má problém si o pomoc sama říct a nechce nikoho obtěžovat svými starostmi. Anonymně se však pomoc zařídit nedá, a Lenka nakonec souhlasila a poskytla mi všechny potřebné dokumenty.

Vždy říká, že jsou lidé, kteří pomoc potřebují víc, ale já vidím, že už je to nad její síly a že si pomoc opravdu zaslouží. Její děti jsou jejím životem, a velmi ji trápí, že Sáře (Terka už její pomoc potřebuje hlavně jako babičku 😉) nemůže dopřát ani pravidelný pobyt ve stacionáři, kam Sára chodí velmi ráda.

Celý areál zná už od školky, a je to pro ni „bezpečné místo“, kde se cítí jako „rybka ve vodě“. Velmi jí chybí pravidelný řád, který jako autistka potřebuje. Má tam své kamarády, účastní se hipoterapie a ráda by chodila i na další kroužky, ale bohužel…

Chtěla bych vás požádat o příspěvek v jakékoliv částce pro tuto skvělou a úžasnou ženu a její dceru. Sářin stav se bohužel nikdy nezmění – zůstane uvězněná jako holčička v dospělém těle. Ale mohla by zažívat šťastné chvíle s kamarády při činnostech, které má ráda (výtvarný kroužek, hudební aktivity, keramika…) v prostředí, které dobře zná, kde se cítí spokojeně a šťastně.

Sice se z ní nestane akademická malířka ani virtuoska na flétnu, ale bude šťastná, že může tvořit a hrát podle svých představ – a o to jde především.

Moc děkuji všem, kteří se u tohoto příběhu zastaví a věnují mu svůj čas.

Míša