Peťka je 44letá maminka tří dětí – dospělého Alexe, šestiletého Jeníka a dvouletého Marečka. Se svým mužem Jendou žijí v krásném jihomoravském městečku Podivín. Jsou spolu už 7 let a společně tvoří milující rodinu, která byla až donedávna plná plánů a obyčejného štěstí.
A tak Peťka bojuje. Ne za sebe. Ale za své děti, za svého muže. Za to, aby tu mohla být ještě o něco déle. Aby mohla obejmout Jeníčka, když se bojí. Aby viděla Marečka vyrůstat. Aby její muž Jenda nezůstal na všechno sám dřív, než musí. Peťka je neuvěřitelná žena. Celý život pomáhala druhým – starala se o nemocné přátele, stála při nich až do posledních chvil. Dnes stojí na jejich místě ona sama. A přesto… se dokáže usmát. Dokáže mluvit o věcech, ze kterých se ostatním svírá hrdlo. Dokonce i o svém vlastním odchodu. S nadhledem, s humorem, s neuvěřitelnou vnitřní silou. Říká, že chce, aby se lidé u jejího pomníku jednou i usmáli.
A možná právě tím si smrt drží dál od těla.
Rodina měla jeden velký sen – vlastní domov. Místo, kde budou spolu. Dnes už Peťka ví, že ten dům možná nebude pro ni… ale pro její děti a jejího muže.
Peťka kvůli nemoci nemůže pracovat. Její manžel Jenda proto zůstal doma, aby se postaral o ni i o jejich dva malé syny a naučil se zvládat to, na co dříve byli dva. Rodina se tak ze dne na den ocitla v náročné situaci. I přesto jsou velmi skromní a těší se z každého dne, který mohou strávit společně jako rodina.
A právě s tím jim můžeme alespoň trochu pomoci.
