Můj příběh

Narodil jsem se s vývojovou vadou – v lýtku mám jen jednu kost a na chodidle jsem měl pouze dva prsty. V devadesátých letech minulého století prý jeden ze tří případu v bývalém Československu.

Mám za sebou 15 operací nohy – podstoupil jsem natahování kostí, obrušování kostí aj.. V nemocnicích jsem strávil velkou část svého dětství a když mi bylo šest, amputovali mi lékaři chodidlo a postupně mi vzali ještě i část lýtka. Takový nekonečný příběh mého života.

Můj život s protézami: Ty první byly dřevěné. Často se lámaly. Párkrát se mi zlomila přímo na ulici. Když jsem byl v tu chvíli sám, pomohli mi i kolemjdoucí se dostat nějak domů. To člověka hodně zlomí. V takové momenty jsem si uvědomil, jak moc je zranitelný a odkázaný bohužel na pomoc ostatních.

Za mé postižení nikdo nemůže. Prostě se to stalo, takhle jsem se narodil. Mí rodiče mi celý život vštěpovali, že i přes svůj hendikep zmůžu cokoliv budu chtít. Že se nesmím nechat ovlivňovat tím, že nemám nohu. A taky tak svůj život žiju.

Sport je můj koníček, život, vášeň

Cvičení je pro mě cesta, díky které si uvědomuji, že dokážu co ostatní (i když nad tím musím více přemýšlet). Cvičím od svých 15 let. Do nedávna nijak profesionálně, spíš rekreačně a hlavně pro svůj pocit. Posilováním si hlavně držím zdravého ducha a stabilitu i sílu těla. Při dysbalanci, kterou mám kvůli handicapu, jsem zjistil, že je důležité, aby mé tělo mě vždy a všude bylo schopné podržet/udržet. Hledal jsem pomoc u trenérů, ale pokaždé jsem viděl, si se mnou neví rady. Báli se, aby se mi něco nestalo.

Nakonec jsem měl štěstí na spolužáka na vysoké škole, fitnesákovi, který se mi začal věnovat. Naučil mě, že cvičení je hlavně o hlavě a že to mé tělo, i částečně z kovu, zvládne. Nedělal ze mě chuděru bez nohy. Od té doby jsem začal cvičit jiným způsobem – naplno.

Toho si všimla skupina mladých lidí, kteří rozjížděli sportovní projekt. Dohromady jsme chtěli vytvořit koncept, kde široké veřejnosti představíme sport a limity handicapovaných. Rok se natáčely mé různé sportovní aktivity – snowboarding, lezení na stěnu, tréninky v posilovně, vozíčkářský basketbal aj. Celý projekt měl vyvrcholit účastí na Spartan race 2020 – Liberec.

V rámci běhu jsem ale narazil na jednu velkou překážku. Limitem se mi stala protéza, kterou jsem do té doby měl. S projektem jsme se dostali do fáze, kdy mi protetik sestavil novou běžeckou protézu a lidé z projektu přislíbili sponzora. Protože takové speciální protéze jde mimo běžné zdravotní pojištění a jedná se o částky necelých 100 tisíc korun.

Protéza se postavila a slouží svému cíli dobře. Já uběhl Sprint Spartan race v Liberci (cca 6 km a asi 25 překážek) za, pro mne úžasných, 3 hodiny a 50 min. Pokořil jsem tím sám sebe a hlavně svůj jeden z největších přání. Byl to neskutečný pocit štěstí. Na konci jsem brečel.

Bohužel, ale následný střet s realitou byl o to těžší. Sponzoři se v době Covidu sháněli těžce, snad až nemožně. Skupina kolem projektu se rozpadla. Vše skončilo pouze v skvělých vzpomínkách, ale s nahořklým pocitem bezmoci.

Na co budou peníze ze sbírky použity?

Mám protézu s běžeckým chodidlem v ceně 82 600 Kč, které je stále ještě neuhrazené. Naštěstí protetik, inženýr, který mi se vším pomáhá a pravidelně každé dva roky mi staví běžné protézy, situaci chápe a čeká společně se mnou, jak tuto situaci vyřeším. Zkoušel jsem různě hledat sponzory sám. Oslovil pár spolků, ale nakonec vidím poslední možnost zde.

Pokud bych nevybral celou částku, dofinancoval bych chodidlo z vlastních zdrojů/půjčky. Nic jiného už se snad ani dělat nedá.
Když by se vybralo na druhou stranu více peněz, moc rád bych tuto sportovní protézu dále zlepšoval. K běžeckému chodidlu pořídil i lepší upevnění – podtlakem. Nyní mám silikonový návlek na noze s takovým hřebem, kterým drží chodidlo s pahýlem. Bohužel, tento systém mi nevyhovuje, pokud se pahýl zapotí. Protéza má tendence ‘uletět’. Jedná se o další systém v hodnotě několika desítek tisíc.

Všem případným dárcům moc děkuji za pomoc.

Odkazy:

• Můj Instagram