Představte si, že máte dvě dcery. A obě trpí nevyléčitelnou a smrtelnou nemocí. Karolínka a Michalka ze Zlínského kraje bojují se vzácnou metabolickou poruchou MPS III, která jim pomalu bere pohyb, řeč i paměť. Nemoc nemá léčbu, její průběh je neúprosný. Rodiče se nevzdávají. Každý den dělají maximum, aby dívky mohly žít co nejdůstojnějším a nejběžnějším životem.
V tom jim pomáhá Charita Slavičín, která zajišťuje dopravu dívek do školy. Nyní jedno z aut, které zajišťovalo dopravu několik desítek klientů, dosloužilo a Charita Slavičín musela omezit služby. U Karolínky a Míši se tedy jedná o nemožnost dostat se každý den do školy.
Maminka dívek: „Spoustu věcí jsem musela přestat brát jako samozřejmost… Není pro nás samozřejmé to, že budou holky zdravé, že je uvidím vyrůstat a dospět v ženy, že budou mít vlastní život a vlastní rodinu.
Přála bych si alespoň ty drobné, samozřejmé věci v životě, aby mohly chodit do školy, trávit čas s jinými dětmi a lidmi, kteří se jim věnují tak, jak já nemohu. Ale už ani toto, bohužel, není samozřejmé a přináší to další velkou zátěž.“
Základní oporou pro fungování celé rodiny je doprava dívek do speciální (paragrafové) školy, kde tráví všední dny mezi dětmi, mají program, péči i podněty. Ve škole se alespoň na chvíli vrací něco jako běžný den.
Tatínek dívek: „Jsem šofér z povolání, a abych uživil naši rodinu, jsem přes týden na cestách. Na péči je moje žena v týdnu sama a já se jí snažím pomáhat alespoň o víkendu, i se starším, zdravým synem. Moje holky nikdy nepoznají svět zdravých dětí a teď je nechci ošidit ještě o tu nejzákladnější věc, a tou je kontakt s vrstevníky ve škole.“
