Jmenuji se Anna Křehlíková a letos jsem oslavila své 57. narozeniny. Od dětství se starám o zvířata – byli to psi, králíci, slepice i jiná hospodářská zvířátka. Nejbližší mi však vždy byly kočky. O všechna zvířata jsem se vždy starala a měla o ně starost, ale strach o kočky u mě vždy převažoval.
Kočka byla vždy považována za svobodné zvíře, jak říkali lidé kolem mě. Jako dítě jsem je často potají brala do svého pokoje, aby se zahřály a byly chráněny před nebezpečím. Rodiče však kočky doma nechtěli, a tak jsem je nesměla mít natrvalo. Často se u nás „svobodné“ kočky nedožívaly dvou let, a já byla vždy nešťastná z jejich ztrát. Nejvíce mě zasáhla ztráta Mulíška, který se mi vrátil domů s rozpáraným bříškem. Jako třináctileté dítě jsem neměla možnost vyběhnout s ním k veterináři a rodiče nepomohli. Tenkrát to bylo – buď přežije, nebo zemře. Přežil. Ránu jsem mu omývala převařeným heřmánkem a nosila mu krmení na půdu. Když se uzdravil, vyběhl opět ven – a přejelo ho auto. Myslela jsem, že tentokrát nepřežiju já. V ten den jsem si slíbila, že až dospěji a budu mít možnost, nikdy nedovolím zvířeti trpět.
Dnes, už více než 13 let a 9 měsíců, se starám o kočky bez domova. Od října 2016 jsem si zaregistrovala svůj spolek „Láskou ke kočkám z.s.“, aby pomáhal kočkám bez domova. Cesta byla dlouhá a strastiplná. Spolek začínal fungovat v jedné staré maringotce, která měla časem balkónek, klimatizaci a elektriku. Jenže zvířat, která potřebovala pomoc, bylo stále více. Časem kočičky získaly od města do pronájmu budovu, kterou jsme upravili a zřídili u ní i venkovní voliéru. Kočky poctivě hradí pronájem i energie. Já chodím do práce a po ní nebo před ní se starám o malé chlupaté bezdomovečky.
Svou pracovní dobu jsem si musela upravit, abych stihla všechno potřebné. Nemám svátky, víkendy ani dovolenou a nemám zástupce ani nástupce. Každoročně žádám podporovatele o jejich věrnost, protože bez nich bychom přes stovku koček, které kdysi měly majitele, nemohli udržet ve funkčnosti. Kočky k nám přicházejí po zemřelých majitelích, které rodina odmítá, ale většinou jsou to kočky z ulic – zmrzačené, bolavé, opuštěné nebo malá koťata, která by sama nepřežila. Starám se také o koťata, která přišla o matku a krmí se každé 2–3 hodiny. Některé kočky mám i doma, protože v útulku nebylo místo. Nikdy jsem si žádnou kočku nevybrala – jsou u mě, protože potřebovaly pomoc.
Starám se o kočky s leukémií, kočičím aids, kočičím coronavirem, kočičky po úrazech, ochrnuté, s vrozenými vadami – jako Lucinku s vadou jícnu nebo kocourka s rakovinou plic. Tyto kočky nikdo nikdy adoptovat nechtěl a zůstávají u mě na dožití.
Roky přibývají a stále přibývají plaché, staré nebo hendikepované kočky. Jsme v pronájmu a bojím se o budoucnost, až pronájem skončí. Před dvěma lety mi zůstal starý domek s malou zahrádkou a původní truhlářskou dílnou, kde by časem mohlo vzniknout zázemí pro tyto kočky – plaché, staré, hendikepované, které nikdo nikdy nevybral.
