Maminka samoživitelka s dcerou Nikolkou a její asistenční pejsek potřebují nové, spolehlivé, auto, které jim usnadní cestování k lékaři, na kroužky.
Nikolka je veselá, chytrá a vnímavá dívka, na které byste nepoznali, že trpí nějakou vážnou nemocí. Ve 2 letech ji byla diagnostikovaná cukrovka – diabetes mellitus 1. typu.
A jak to cele začalo? Nikolka byla od mala živější dítě, o to víc mne začlo znepokojovat, že z ničeho nic začla být apatická, smutná, bez energie. Přidalo se k tomu to, že začla v noci více pít než obvykle, tím pádem i více čůrala. Šli jsme tedy k lékaři.
Paní doktorka zkontrolovala moč a z jejího znepokojeného výrazu jsem věděla, že je něco špatně. Naznačila, že by to mohla být cukrovka, ale ať jedeme raději do Motola. Zavolala jsem tehdy mému tátovi a ten nás tam během hodinky odvezl. Říkala jsem si, tak to bude na otočku, udělají jí tam nějaké vyšetření a pojedeme zpátky. Ano, to byla má naivní vidina. Z otočky se stalo asi 14 dní. Už si nás tam nechali. Já v té době vůbec nevěděla, co je cukrovka. Ano, měla jsem nějaké informace, ale myslela jsem si, že se to týká jen starých lidí. Byla jsem v šoku.
Stále si pamatuji, jak tam leží na stole a pláče při různých vyšetřeních. Stále jsem se ptala doktorů, jestli se třeba nespletli, nedokázala jsem to přijmout.
Nikolku tedy museli v Motole nějak „nastavit“, abychom to pak doma nějak zvládly. Museli jí stabilizovat hladinu cukru v krvi – nastavit správné dávkování inzulínu.
Když nás pustili domu, doma nastal absolutně jiný režim. Na doma jsme dostali „pera“, které jí dávkují inzulín. Veškeré jídlo, které snědla, jsme museli zaznamenat a spočítat správné množství inzulínu.
Vzhledem k tomu, že léčba nebyla jednoduchá a glykemie stále kolísaly, paní doktorka se rozhodla, že vyzkoušíme inzulínovou pumpu. Co tak z okolí vnímám, každý si myslí, že pokud má někdo inzulínovou pumpu, dělá všechno sama. Ale to z daleka tak není. Její první pumpa, kterou dostala, tak vlastně jen spočítala dávku inzulínu na porci jídla, kterou měla sníst. Pokud se jí glykemie zvyšovala, ručně jsme musely poslat „korekci“, která jí glykemii snížila.
Nyní, po 7 letech je technika už trošku jinde a my máme nejnovější pumpu, která dokáže predikovat dopředu a pokud má glykemii vyšší, automaticky jí pošle korekci a naopak, pokud se blíží k velmi nízké glykémii, pumpa zastaví dávkování inzulínu. Samozřejmě, tím, že má na sobě nonstop nastřelené a nalepené různé hadičky a náplasti, velmi bojujeme s vyrážkami. A pokud není podkoží zahojené, vstřebávání inzulínu nefunguje. Nebudu zmiňovat, jak je pro ni stále bolestivé každé 3 dny přepichovat hadičky, je to velmi traumatizující pro obě.
Největší obavy jsou samozřejmě z hypoglykemie – to je stav, kdy se Nikolka může dostat do komatu a při nevčasné pomoci i zemřít.
Přiznám se, že od doby, co máme tuto ošklivou nemoc, nevím, co je spánek. I v noci je třeba hlídat hladinu cukru v krvi, a to buď glukometrem – měření z kapky krve nebo senzorem. Senzor je další část, kterou má nastřelenou na těle, většinou na ruce. Senzor snímá glykémii, jen s cca 15 min zpožděním. To znamená, že pokud na senzoru vidíme hodnotu např. 7 mmol a šipku dolu, znamená to, že hladina cukru ji klesá. Jenomže z krve už může mít třeba 3 mmol a to už je hraniční hodnota k upadnutí do komatu.
Hodně jsem se zajímala o asistenční pejsky, kteří jsou vycvičeni na to, aby snímali hladinu cukru z krve ještě rychleji než senzor. Pejsek totiž vycítí prudký pokles nebo nízkou glykemii ještě dříve než senzor.
Zažádaly jsme si tedy a čekaly v pořadníku, než se na nás dostane řada. Nejen, že o pejsky je hodně zájemců, ale také musí pejsek splňovat určitá kritéria.
Čekaly jsme přes 2 roky, až jsme se dočkaly
A doma už nejsme dvě, ale máme tu dalšího parťáka, labradora. Jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala. Nejen, že nám obrovsky pomáhá s nemocí, ale Nikolka doma „ožila“ a dovádí s ním doma, venku, jsou to prostě nerozluční kamarádi. Vůbec jsem tomu nevěřila, že pejsek dokáže vycítit hladinu cukru v krvi. A jak to značí? Nikolku začne šťouchat do bříška a zároveň běží k takovému zvonečku – vypínači, který máme umístěný na pračce. Vypínač vydává zvuk jako klasický zvonek, máme tedy nastavenou specifickou melodii. Samozřejmě, pejsek to bere jako hru a zároveň se těší na odměnu, kterou za svojí práci dostane. A nebudu lhát, když řeknu, že značí minimálně jednou denně, jelikož výkyvy glykémií stále jsou. Takže je to opravdu velký pomocník.










