Jmenuje se Soňa, je mi 35 let, jsem všeobecná sestřička a především maminka dvou dětí. Před šesti lety jsem onemocněla vážným duševním onemocněním a nyní jsem v plném invalidním důchodu. Přesto jsem svůj život nevzdala a začala jsem bojovat – vrátila jsem se zpátky na vysokou školu a v současné době studuji Bc. obor specializace ve zdravotnictví – fyzioterapie.
Mým snem je úspěšně odpromovat a pomáhat dalším lidem s psychickými potížemi formou zooterapie (canisterapie – terapie pomocí psů, hipoterapie – terapie pomocí koní). V době pandemie Covid-19 jsem vypomáhala jako dobrovolník na třech místech. Na infekčním odd, triagii, a také jsem vedla svépomocnou psychosociální linku pro osoby s vážným duševním onemocněním. Přepracovala jsem se a došlo u mně k náhlému zhoršení nemoci.
AVS přístroj a intenzivní psychoterapie a by mi velmi pomohli k zotavení a k úspěšnému dokončení vysokoškolského studia.
Nechci být v invalidním důchodu, chci zpátky do své milované práce a pomáhat ostatním. Do dvou let chci své duševní zdraví zlepšit natolik, abych mohla požádat soudního znalce o přezkum mého zdravotního stavu.
Můj příběh
Již od útlého dětství jsem si hrála na lékařku, obvazovala panenky a ošetřovala drobné úrazy členům své rodiny. Mým největším snem bylo být záchranářkou a pomáhat lidem přímo. Nedostala jsem se na studijní obor všeobecná sestra a proto jsem nastoupila na učňovský obor – ošetřovatelka. Za rok jsem dělala znovu přijímací zkoušky a dostala se na svůj vysněný obor – všeobecná sestra. Z důvodu špatné finanční situace jsem však musela odejít z internátu a změnit školu, do které jsem pak jezdila na kole (30 km). V té době jsem jezdila dokonce na kole závodně.
Ze zdravotních důvodů mě však nepustili k maturitě. V té době mi našli nezhoubný nádor v játrech, znamenalo to tedy okamžité ukončení vrcholového sportování. Přesto jsem to nevzdala, odešla do Prahy a nastoupila na pracovní pozici sanitářka do FN na Bulovce. Taky jsem dokončila studium Všeobecná sestra a odmaturovala s vyznamenáním. Poté jsem pracovala na jednotkách intenzivní péče, chirurgické pohotovosti a operačních sálech.
V Roce 2016 jsem podstoupila závažnou a komplikovanou operaci jater, při které jsem málem zemřela. Po této operaci se u mě začalo projevovat závažné duševní onemocnění. Byla jsem opakovaně a dlouhodobě hospitalizována na psychiatrii. Zkusila jsem se vrátit zpátky jako sestřička, ale nešlo to, příliš jsem se bála, abych neohrozila své pacientů.
Po dlouhodobé pracovní neschopnosti jsem zažádala o invalidní důchod. Po páté hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici Písek, jsem však našla skvělou psycholožku, která mi dala znovu chuť do života a vlastně tam vznikl nápad zkusit studovat vysokou školu.
Aktuálně studuji druhý ročník bakalářského studia specializace ve zdravotnictví – fyzioterapie. Dokončuji kurz komplexní krizové intervence a příští rok bych měla státnicovat.
V době Covidu jsem se však přepracovala a došlo u mě k náhlému zhoršení nemoci, které se projevovalo intenzivní nespavostí, masivními úzkostmi a panickými atakami s těžkým sebepoškozováním. Také jsem v důsledku Covidu přišla o brigády, pracovala jsem jako plavčík, zdravotník na školách v přírodě a pomocná síla v kuchyni.
Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?
Peníze ze sbírky budou použity na koupi AVS přístroje hodnotě 32 000 Kč pro zlepšení spánku, relaxaci a lepší koncentraci při studiu. Dále na intenzivní psychoterapii.
AVS přístroj (psychowalkem) pomocí multisenzorické stimulace přeladí mozek na určitou frekvenci, která je totožná s určitou činností. Jedná se defacto o fotocoloreterapii (terapii pomocí barevného světla) a audiostimulaci, což spadá do fyzikální terapie.
Cena intenzivní psychoterapie se pohybuje kolem 800 až 1000 Kč za jedno sezení. Začíná se s ní týden obden, potom dvakrát týdně, a pak jednou týdně. Poté následuje udržovací fáze v podobě návštěvy jednou za měsíc.
O nemoci
Přátelé mě znají jako věčně usměvavou a společenskou kamarádku, která si vždy ví se vším rady a neváhá podat pomocnou ruku. Na první pohled by nikdo nepoznal, s jakým závažným psychickým onemocněním bojuji.
Mám diagnostikovanou těžkou smíšenou poruchu osobnosti s úzkostně depresivními reakcemi, se sklony k těžkému sebepoškozování a k sebevražednému jednání.
Prognóza onemocnění je nepříznivá. Zhoršení nemoci se u mě projevuje intenzivní nespavostí, nechutenstvím, masivními úzkostmi a těžkým sebepoškozováním. Bojím se i vlastního stínu nebo že mě na přechodu přejede auto. Že autobus, ve kterém cestuji bude mít autonehodu, mám zvýšenou senzitivitu na zvuky, na které reaguji úlekem, který jde do panické ataky s pocitem, že se udusím.
Bojím se udělat chybu, abych někomu neublížila. Překonávat mojí úzkosti mi pomáhá asistenční terapeutický pes pro osoby s duševním onemocněním, Jůlinka.
