Komu pomůžeme?
Narodila jsem se předčasně o měsíc a to 20. 11. 2001, protože mamka byla nemocná a začínalo se to ukazovat i na mně, a tak se lékaři rozhodli pro předčasný porod. Všechno se zdálo v pořádku a dělala jsem mamce radost. Byla jsem hodné, šťastné dítě a to mi zůstalo do teď.
První problémy se začali projevovat okolo 1,5 roku, kdy jsem začínala chodit. Chodila jsem špatně a hodně jsem padala, když mě někdo chytil za ruku nebo jsem se někde chytla, tak se mi hned vyhodila a museli jsme k doktorovi. Když už jsme tam byly 3× do měsíce, tak doktoři začínali podezřívat mamku z týraní a tak nás poslali na genetiku, kde mi nakonec diagnostikovali Ehlers- Danlos ( volné klouby a vazy).
Nic z toho mi nezabránilo být aktivní dítě, ať už jsem měla sádru nebo ortézu, stejně jsem byla pořád venku a bylo jedno jestli na kole, in-line bruslích a nebo po svých, udržet mě v klidu bylo témeř nemožné stejně jako teď.
Tohle všechno se změnilo v roce 2012 a to, když mi ortoped zpevňoval kolena a rovnal kotníky sádrou, dvakrát se mu to povedlo, ale potřetí už ne – nerozchodili mě, proč to už nikdo neví.
Prognóza byla že na vozíku budu už v 5 letech, ale sportem se to oddalovalo. I přes časté sádry, vykloubeniny a úrazy nic mě nemohlo zastavit ve sportu a nepovedlo se to ani, když jsem zůstala na vozíku. To, že jsem zůstala na vozíku víc, jak pár hodin mě nejvíc štvalo ve sportu a naučení se co největší samostatnosti. Naštěstí jsem kolem sebe měla lidi, kteří mě brali takovou jaká jsem a na vozík se nedívali, zůstali semnou. A ti co odešli, čert s nimi, na úplném dně poznáš pravé přátele.
Momentálně studuji střední školu obor gymnázium a věnuji se sportu Florbal, parahokej a ještě mě láka zkusit basket a golf. Parahokej mám jen tak pro zábavu protože na to mám slabé ruce a víc mě baví Florbal , který jsme hráli i s kamarády (chodákama) na základce.
