Komu pomůžete?
Autismus, slovo které pro naši rodinu před rokem a půl nic neznamenalo. Věděli jsme už delší dobu před tím, že jedna z holčiček je jiná, prostě svá, přesto úžasná a naše. Jsme rodina a společně vychováváme 4 krásné dcery. Natálku (9 let), Elišku (4 roky) a dvojčata Zoe a Leu (3 roky).
Leunce dal poprvé diagnózu PAS se střední až těžkou MR pan doktor v dubnu 2019. Věděli jsme, že je jiná, ale i tak to byla rána. Začal koloběh. Zjišťování, co pro ni můžeme udělat, jak s ní pracovat, či komunikovat. Docházení ke specialistům, do center pro autisty. Léto uteklo jako voda a v září dostala diagnózu i Zoinka. Dětský autismus – každá je jiná, každá je svá.
Obě holčičky ale vyžadují obrovskou péči 24 hodin. Obě samotné nezvládnou téměř nic. Leunku krmím, Zoe někdy zvládá sama. Obě jsou na plenách – celodenně. Je to náročné, ale každý byť malý pokrok, je pro nás obrovský.
O nemoci
Lea byla od narození velmi klidné miminko. Autistické rysy jsme u ní začali pozorovat velmi brzy. Zhruba v době, kdy začala chodit (15 měs.) – běhala po místnosti z rohu do rohu a třepotala ručičkama. Také rovnala věci, hračky do řad neustále dokola, jinak si neuměla hrát. Byla samotářská a neměla ráda dotyky.
Zoe byla naopak běžné dítě. Když ji něco trápilo, plakala. U ní jsme projevy autismu začali sledovat až mnohem později. Až ve 2,5 letech – nemluvila, často se zlobila, přestala mít zájem o vše kolem. V přítomnosti Ley měla vždy záchvaty paniky. Později jsme i přišli na to, že se hodně leká, bojí se zvuků, i běžná konverzace více lidí v jedné místnosti byla pro ni trauma a vyústila v šílený afekt.
Jednou z terapií, které se intenzivně věnujeme je canisterapie. Díky ní se Lea otevřela více okolí a Zoe se přestala bát dotyků. Dojíždí k nám moc hodná a úžasná paní s pejskem – fenkou Sárou. Holčičky si ji zamilovaly a myslíme, že i ona je, podle skvělých pokroků. A tak jsem se jako rodina rozhodli, že bychom rádi přijali dalšího člena rodiny, a to asistenčního pejska.
