Ahoj, mé jméno je Anna, ale spousta lidí mi říká Štěně (kvůli mé velké lásce ke psům). Chtěla bych vám napsat pár slov jen tak o sobě. O tom, kdo jsem a proč bych moc potřebovala nový nový invalidní vozík.
Na vozíku jsem prakticky celý život, z důvodu vrození vývojové vady – rozštěp páteře. Do nějakých 16ti let jsem zvládala i chůzi o berlích. Pak přišel na řadu už jen vozík.
Bývala jsem, ale snad ne definitivně minulý čas, sportovkyně. Věnovala jsem nějaký čas plavání a následně atletice, kde jsem byla na docela dobré sportovní úrovni. Bohužel mě ze hry vyřadila nemoc, která byla dlouho skrytá a čekala na „ten správný moment, kdy se ozvat“ – nu, ozvala se právě před účastí na Para LOH v Londýně, byla to „jen“ proleženina a mě to dost mrzelo.
Po nějakém čase jsem se mohla i vrátit ke své milované atletice, bohužel jen na chvíli. Opět se ozvala nemoc a tentokrát to nemělo být snadné. Začalo to abscesem v třísle, který mě dostal na týden do nemocnice. Zdálo se, že bude vše v pořádku. Po týdnu jsem měla být propuštěná domů. Byla jsem. Bohužel jsem po nedlouhé době zjistila, že se u mě objevily komplikace, které mě zase dostaly do nemocnice. Lékaři si se mnou dlouho nevěděli rady. Pobyla jsem v nemocnici poměrně dlouhou část roku a bez nějakého většího výsledku, až jednou jsem se konečně dozvěděla, co by mi tak mohlo být. Osteomylitida, neboli zánět v kosti. V mém případě v kyčli. Následovala operace, kde mi byla vyňata část poškozené kosti, nebo spíše kloubu. Znova mě čekala dlouhá hospitalizace a dlouhá rekonvalescence. Do dnešní doby nejsem úplně fit a to je záležitost stará dobrých 5–6 let . Ovšem už můžu nějakým způsobem i společensky žít a pomalu se vracet k věcem, které mě dělaly šťastnou.
Ale je tu jedna věc, která se, když už jsem myslela, že se vše vrací do starých kolejí, objevila a je nutné ji řešit. Můj nynější vozík už je „veterán“ a je víc opravován, než pro užitek. Chtěla bych si pořídit nový vozík, protože je defacto mýma nohama, bez něj bych se nemohla vrátit k žádným, mně milým věcem. Tentokrát chci ale zvolit cestu bez pojišťovny.
Důvod je prostý. Pojišťovna si vozík nárokuje, i když ho nezaplatí celý, ale jen část, takže si každý klient musí stejně hledat „sponzory“. Dále je tu dlouhá cesta přes revizní lékaře, kteří ne vždy jsou empatičtí, a dost často se stává, že zamítnou něco, co by klient rád měl na vozíku (nemyslím tím módní doplňky, ale třeba jen „lepší“ stupačku).
Jak již bylo zmíněno v příběhu, peníze ze sbírky bych ráda použila na pořízení nového invalidního vozíku. Konkrétně na vozík Quickie nitrum v celkové hodnotě 130 510 korun.
Děkuju. Za pochopení i za případné příspěvky. :-)
Tato dobročinná sbírka spadá pod veřejnou sbírku založenou pořadatelem a je pořádaná ve prospěch příjemce.
