Zveme Vás na online koncert hudebnice Aidy Mujačić, která je jednou z lektorek projektu Můžeme hrát spolu!, v němž se pomocí hudby snažíme bořit mezilidské bariéry v našich hlavách.
V rodné Bosně a Hercegovině se Aida Mujačić věnovala klasické hudbě. Na konzervatoři vystudovala hru na klavír, které se věnuje dodnes. Dále také hraje na perkuse a blízkovýchodní strunný nástroj ,,saz“. Když přišla do České republiky, vrátila se k hudbě, která je spojená s její rodnou vlastí – k folkloru širší oblasti jugoslávského Balkánu a hudbě z něj vycházející. Mezi její repertoár patří nejen písně muslimské Bosny, ale i písně srbské, chorvatské, nebo písně v jazyce ladino (středověké španělštiny) sefardských Židů, vyhnaných v 15. století ze Španělska, kteří se usadili vesměs v tehdejší Osmanské říši, do níž Bosna patřila.
Aida Mujačić: ,,Můj estetický přístup se snaží o to, abych upozornila na kořeny hudby země, z níž pocházím, a zároveň, aby to, co hraji a zpívám, chutnalo jako koření, které může mít různé chutě (sladká, hořká, pálivá a podobně). Domnívám se, že podstatnější než porozumění jazyku (verbálnímu a sémantickému obsahu) písní, je emocionální propojení posluchačů se mnou a prostorem, ve kterém se koncerty odehrávají.“
Mezi její další projekty patří například hudební aktivity, spojené s propagací hudby Bosny a Hercegoviny (v děčínské synagoze realizovala sólová vystoupení, s dalšími hudebníky pak koncertovala v Jičíně či Litoměřicích). Je také dlouhodobou členkou kapel Fes, která hraje balkánskou hudbu, a Korjen, využívající naopak přístupy experimentálnější, v nichž propojuje hudební vlivy Balkánu, Kavkazu a východní Evropy s jazzem, rockem a elektronikou se zpěvem tří vokalistek. Korjen vydal v roce 2019 u Indies své druhé CD Sabur, které uspělo u kritiky a zabodovalo v mezinárodním kontextu v žebříčcích world music. Aida Mujačić je také aktivní členkou projektu Strakův pojízdný cirkus, v němž se muzikanti různých žánrů snaží o improvizované společné doprovázení klasických i méně známých filmů.
Vedle hudební činnosti se v roce 2019 věnovala jako autorka a režisérka vlastnímu surrealistickému divadelnímu představení Druhá kůže, které spojovalo scénografickou vizualitu s hudební složkou, která pracuje s propojením tradičních nástrojů (kontrabasu, houslí) s ,,konkrétní hudbou“. Po dvou představeních v pražském divadle Archa mělo dojít k reprízám v Norsku a Polsku, a rozjednány byly také další představení na neobvyklých místech v České republice, které měla doprovázet sólovými koncerty. Pokud se bude koncertní činnost jakýmsi způsobem opět rozjíždět, náročnější vizuálně-dramatické útvary budou v těžké situaci z hlediska finančního, ale hlavně organizačního a časového.
