Můj příběh se týká psychiatrického onemocnění, či poruchy, které se říká emočně nestabilní porucha osobnosti. Bohužel je ale spletená s několika dalšími vážnými psychickými onemocněními.
Od 13 let trpím anorexií a bulimií.. dlouhé hodiny, dny a týdny jsem trpěla, když jsem byla něčím v mé hlavě nucena všechno zvracet..a k tomu normálně fungovat, musela jsem na okolí hrát, že je vše v pořádku. Byla jsem zničená. Fyzicky i psychicky. Několikrát jsem byla v blázinci i na kapačkách.
Dnes už nezvracím, ale tahle část života na mě zanechala i zdravotní následky.
Po 20. roku života, jsem se stala zdravotní sestřičkou a strašně si přála pomoci co nejvíce lidem, podporovat lidi, co to potřebují a rozdávat se. Milovala jsem tu práci, dělala jsem ji s absolutním nasazením. Po škole jsem začala na hematoonkologii.
Protože moje porucha osobnosti mi dělala velké potíže v sociálním životě, tak jsem se rozpila, alkohol byl to jediné, co mi na chvíli utišilo úzkosti, které gradovaly. Skončila jsem na odvykačce a chvíli trvalo, než jsem se alkoholu zbavila.
Jako by mi anděl strážný přišel sem dolů pomocí.
Snažila jsem se i přes léčby a neschopenky chodit co nejvíce do práce, jak to šlo.
Bylo to hrozně bolestivé všechny ty terapie, úzkosti, absťáky… Ale nejhorší na všem je a bylo to, že moje hraniční porucha osobnosti se nějakým způsobem prostě často střetává se světem a mám téměř v každé společnosti potíže.
Poslední rok jsem se musela vzdát pozice zdravotní sestry na lůžkovém oddělení se službami a příplatky. Pracuji jako sestřička v ambulanci praktické lékařky pár hodin denně a i tam mám někdy hrozné potíže vydržet, když na mě přijde úzkost.
Úzkosti chodí hodně často a jsou úmorné. Začne mě pak i bolet břicho, třesou se mi ruce i nohy a někdy nejde zadržet ani pláč . Buď uteču plakat na záchod. Někdy i od nervů zvracím, jindy mi lítají myšlenky všude možně, zapomínám a nejsem schopná vydržet na jednom místě. Klasickou 8 hodinovou pracovní dobu už si vůbec nedokážu představit.
Nedokážu se někdy ani pár dní osprchovat, nebo se slušně najíst. Vyčistit si zuby je nadlidský výkon. Jsem jen pořád vyděšená a automaticky pouze chodím do práce, kde tajně pláču.
Manžel se mi snaží hodně pomáhat, nebýt jeho, tak ani už nevylezu z domu. Nedokážu jít sama nakoupit ven, mezi lidi. Vůbec.
S tím vším souvisí i problémem s financemi.
Nemáme často skutečně ani na nákup. Tak často jíme jen suchou rýži, nebo se snažím vydržet s co nejmenší porci jídla, protože ty peníze opravdu nejsou.
Už i ve společnosti mojí vlastní rodiny se cítím jako cizí. Tak moc bych potřebovala, aby si ta hlava konečně na chvílinku odpočinula od toho trápení, ale když usnu, trápí mě noční můry .
Moc dobře na psychiku mi dělají výlety s manželem a pejskem, ale bohužel, ne vždy máme peníze na benzín, či případné výdaje
Mám každý den strach, počítám koruny, jestli můžu koupit 2 nebo 3 rohlíky.
Nechci žádný luxus… Chci jen v klidu a pohodě přežít…
Velmi bych potřebovala pravidelnou psychoterapii u nějakého dobrého terapeuta, ale ty jsou často placené.
Když se mi podaří tu sehnat alespoň nějakou tu korunu..budu moc ráda…
