Jmenuju se Pavel, je mi 34 let, a vyrůstal jsem v prostředí, kde byla přísná výchova a vysoké nároky na výkon. Často jsem se setkával s tvrdými pravidly a ne vždy bylo snadné najít prostor pro své vlastní potřeby a emoce. Tyto zkušenosti se postupně usadily hluboko ve mně a ovlivnily mou psychiku, což se s postupem času začalo projevovat různými obtížemi.
Traumata, nakupené strachy, obavy a tlaky se po léta kumulovaly v mé psychice a ta se plíživě, kousek po kousku, začala hroutit. V pubertě se přidaly pocity osamocení, vyčlenění, nízkého sebehodnocení a vnitřního neustálého napětí. Nikdy jsem se nenaučil odpočívat, mluvit o svých problémech nebo si říct o pomoc.
Navzdory tomu jsem šel dál – studoval jsem, pracoval. Vlastně jsem žil celkem normální život. Našel jsem se ve studiu humanitních věd, vystudoval pedagogiku na Univerzitě Karlově a stal se učitelem. Na základní škole jsem roky učil skoro všechno – češtinu, dějepis, výtvarnou výchovu, tělocvik, co bylo třeba. Bavilo mě to, naplňovalo, motivovalo, podněcovalo k neustálému hledání nových výukových metod a pedagogického přístupu. Vedle toho jsem měl malé nakladatelství, vydal jsem pohádky, jazykovou příručku a sbírku pověstí. Zajímal jsem se o literaturu, sport, jazyky, přírodu a lidi. Pořád jsem něco dělal.
Myslel jsem si, že jsem nad tím vším zvítězil. Že se to na mně nepodepsalo. Ale nebyla to pravda.
V roce 2015 se objevily první vážnější psychické potíže. Tehdy jsem to zvládl – s pomocí léků, terapeutky, mámy a tehdejší přítelkyně. Nějak jsem se držel. Ale začátkem roku 2025 se všechno sesypalo. Těžká depresivní epizoda, celodenní úzkosti, výpadky soustředění, narušené vnímání reality. Do toho zesílily projevy ADHD.
Musel jsem odejít z práce. Nezvládám běžné věci. I malý úkol mě dokáže úplně rozhodit. Jen vstát z postele je problém. Udělat si kafe. Přesvědčit se, že mám jít ven. Nakoupit. Ty nejjednodušší činnosti jsou pro mě často nezdolatelnou výzvou.
Vyhledal jsem odbornou pomoc. Pan doktor Minařík nasadil farmakoterapii – silné léky v maximálních dávkách mi vrátily alespoň pevnější půdu pod nohama. Zároveň mi ukázal další možnosti léčby: komplexní, víceoborový přístup, který kombinuje individuální i skupinovou terapii, stacionární i ambulantní péči.
Bydlím sám. Pomáhala mi máma, jak mohla – finančně i lidsky. Ale už nemůže. Zbytek rodiny mi nepomáhá. Zůstala mi jen kočka Kšanda.
Věřím, že se můj život může zlepšit. Ne úplně uzdravit, ale přiblížit se něčemu snesitelnějšímu, stabilnějšímu a důstojnějšímu. Sám to ale nezvládnu – ani finančně, ani jinak. Aby se něco mohlo změnit, potřebuji k tomu mít podmínky. A ty si v tomhle stavu nedokážu vytvořit sám.
Nechci se vzdát.
