Vše začalo v roce 2017 tímto příběhem – měli jsme s kolegyní pracovní schůzku v Bolzanově ulici v Praze. Vystoupili jsme z metra a cestou přes park u hlavního nádraží jsem viděl vedle lavičky do klubíčka stočeného klučinu, evidentně v křeči a evidentně potřeboval pomoc. Kolegyně mě sice táhla pryč se slovy ať se na to vykašlu, že je to nějaký feťák nebo bezdomovec. Nedal jsem se, jednak jezdím s dětmi na tábory a za druhé jsem dokonce zdravotníkem červeného kříže a tak jsme zavolali sanitku a čekali na její příjezd. Mezitím mě napadlo, jak to, že voláme sanitku až my ? V davu lidí, který tudy proudí si nikdo nevšiml ? Dokonce proti nám chvilku před tím šli strážníci městské policie a ani oni nepomohli ?! Sanitka přijela velmi rychle, klučinu naložili a já poprosil lékaře, aby mi dal vědět, co se vlastně stalo ?
Lékař volal během několika minut a řekl mi, že je to akutní zauzlení střev a že jde klučina rovnou na sál. Po několika dnech jsem šel do nemocnice na návštěvu. Nejprve mi ošetřující lékař řekl, že to bylo za „minutu dvanáct“ a že jsme mu zachránili život a pak jsem se od Samuela – tak se onen klučina jmenuje dozvěděl, že měl před čtrnácti dny osmnácté narozeniny, že mu v dětském domově udělali oslavu, pak dostal igelitku s osobními věcmi a zavřeli za ním vrátka s radou, aby šel na úřad práce. Nevěděl vůbec, co má dělat, tak šel za starostou městečka, kde byl v domově. Od starosty se dozvěděl, že pro něj nemůže nic udělat, aby jel do Brna a našel si ubytovnu a práci. Tak jel. Asi týden zkoušel štěstí v Brně, pak se dostal do Prahy. Se třemi tisíci, které dostal v domově na odchodnou toho moc neuděláte a navíc koho se mohl chytit v Praze na hlavním nádraží, takže kromě bydlení na ulici a aby přežil, tak proběhla i nějaká prostituce, takže díky pobytu na ulici, špatné hygieně i stravě a díky předchozí operaci slepého střeva, kterou Samuel podstoupil těsně před svými osmnáctinami a hlavně díky tomu, že se neměl na koho obrátit a o koho se opřít, tak jsme ho našli ve stavu, ve kterém jsme ho našli.
Po operaci a asi dvoutýdenní hospitalizaci, během které jsme byli se Samuelem v kontaktu, mi jeho ošetřující lékař řekl, že bude Sama propouštět, ale že Sam nemá kam odejít a že po operaci, kterou má za sebou bude potřebovat pravidelnou stravu a hygienu a že se ještě minimálně dva týdny bude dávat do kupy a na ulici ho pustit rozhodně nemůže. Nemusel jsem dlouho přemýšlet a Sama jsem vzal k nám domů. Během čtrnácti dnů, co byl u nás jsme mu pomohli najít bydlení a práci. Dnes už je to šest let a Samuel se normálně zapojil, má přítelkyni, pracuje a pokud si s něčím neví rady má nás – svojí novou rodinu.
Tento zážitek mě nenechal v klidu a začal jsem zjišťovat, jak to vlastně je s odchodem dětí z dětských domovů a jak to vlastně funguje. Nepochopíte, že stát vydává měsíčně nemalé prostředky za každého chovance v dětském domově, ale po dovršení jejich plnoletosti a dokončení školy tyto děti jen tak vypustí na ulici ?! Bezprizorní a bezmocné, netušící co mají dělat a kam mají jít ? Říkal jsem si, že to přeci nemůže být pravda a donutilo mě to začít něco dělat. Když nepomáhá stát, kdo tedy ?
A proto se snažíme vytvořit v našem prvním projektu startovací byty pro „děti“, které odchází z dětských domovů a nemají kam odejít a poskytnout jim tak nejen střechu nad hlavou, ale i pomocnou ruku v jejich prvních krocích do samostatného života v začlenění se do společnosti. Od nalezení práce, ale i naučit se všechny běžné věci pro nás ostatní, jako je jednání s úřady, co je složenka, vaření a péče o domácnost, prostě být pomocnou rukou na úspěšném vykročení mladého člověka z dětského domova a zamezit tak nejen bezdomovectví těchto mladých lidí, ale i dalším nežádoucím jevům.
