Speciální auto pro kvadruplegičku Báru

Představení sbírky

Dobrý den,

jsem kvadruplegik na elektrickém invalidním vozíku, který se snaží stále zůstat aktivní, k čemuž potřebuji i správný vůz. Vzhledem k tomu, že bydlím v chatové oblasti, je nutný vůz s pohonem na všechna čtyři kola, zvlášť v zimě – k upravované silnici mám kilometr lesem, a i tam se nesmí solit kvůli Slapskému jezeru. Potřebuji také automatickou převodovku, kvůli postižení, aby se auto dalo upravit na ruční řízení co nejlépe. Zároveň potřebuji auto s vnitřní výškou minimálně 145 cm (tolik měřím na vozíku), tempomatem, elektronickou ruční brzdou, tak velké, aby se do něj dala namontovat hydraulická plošina. Tu bych chtěla z boku – teď ji mám v zadních dveřích a je to nepraktické; člověk přijde o celý vnitřní prostor, když musí být průjezdný. Velkou výhodou by bylo elektronické otevírání bočních dveří, i když to by jistě šlo provést dodatečnou úpravou. K zadním dveřím bych ráda dala na pevno klec pro asistenčního psa (tedy psy, současnému německému ovčákovi je již 10 let a zaučuji si úžasného welshcorgiho). Do auta potřebuji dokovací systém na vozík, a pokud by byla možnost, tak radši dva, abych někam mohla vyvézt kamarády vozíčkáře, kteří jsou na tom ještě hůř než já (třeba mou úžasnou kamarádku Katku, velmi úspěšnou paralympioničku). Bohužel potřebuji i klimatizaci a okna s UV filtrem – po nálezu maligního melanomu nesmím úplně na sluníčko.

Jak vidíte, moje potřeby jsou, bohužel, značné, a prakticky jediní, kdo vyrábí dodávku 4×4 s automatem, je Mercedes. Snažím se šetřit, bohužel jsem ale po šestnácti letech invalidity našla práci, ale jak to bývá, když se něco podaří, něco se i pokazí. V mém případě je to nemoc mého německého ovčáka Ziwa – byla mu zjištěna anaplasmóza a prodělal míšní mrtvici. Na to se nabalují další a další problémy a veterinární péče mi odčerpává prakticky vše, co stihnu vydělat. Když něco náhodou zbyde, potřebuji finance i pro Welshcorgiho Lotranda, se kterým se úspěšně účastním výstav a zkoušek jak z poslušnosti (ZZO, BH-VT), tak z pasení ovcí (NHAT). Samozřejmě se připravuje na další zkoušky i výstavy.

Chci Vás tedy poprosit o pomoc – buď finanční částkou, nebo o šíření této mé prosby dál, aby se dostala k lidem, kteří by mi mohli a chtěli pomoci. Vím, že dnes spousta lidí potřebuje pomoci i se základními životními potřebami, a auto se může zdát jako nadstandard, ale pro mě je životně důležité pro dopravu k lékařům, na nákup a do práce, a moct ho využít pro mé koníčky je jen třešnička na dortu. Bezbariérové autobusy do naší vsi nejezdí zrovna často – pro představu, pokud mám být v Praze v ÚVN na devátou hodinu, musím jet autobusem v 6 ráno, abych stihla bezbariérovými spoji dojet včas. Na autobus to mám další 2 kilometry na vozíku, což je půl hodiny, vstávání s asistencí mi zabere zhruba hodinu, a už jsme na půl páté ráno. Čekání u lékaře a cesta zpět znamenají, že se dostanu domů k večeru. Přitom autem to mám z domova necelou hodinu. Teoreticky mě sice nic nehoní, když pominu venčení psů, ale prakticky mám velké bolesti – čím déle jsem na vozíku, tím je to horší, a takový celodenní výlet mě odrovná na 3 dny. A už zas nestihnu práci, kterou mám také v Praze, byť je tam lepší spojení tramvají ze Smíchova, takže je to cca o hodinu kratší. K lékařům jezdím prakticky každý týden, navštěvuji pravidelně hematologii (anémie s nutností cca 20 infuzí ročně), neurologii (kvadruplegie, CMP, zužování míšního kanálu a další libůstky), internu (divertikulitida, fundoplikace jícnu a pod.), diabetologii (celkem nově cukrovka), sledování na kožním a onkologii (maligní melanom) a pod. K tomu je potřeba někdy nakoupit, a člověk by se přeci jen rád dostal do společnosti i jinak, ne jen u lékařů. Když bych náhodou chtěla do divadla nebo na sportovní akci, tak poslední bezbariérový autobus jede ze Smíchova k nám ve 21:05, takže bez auta to znamená strávit noc někde v Praze na ulici až do rána. O dopravě třeba na cvičák v Horních Počernicích radši vůbec nemluvit.

Jsem prostě už trochu zoufalá, protože moje původní auto již dosluhuje a ani už nesplňuje moje, bohužel čím dál větší, potřeby.

O příspěvek od úřadu práce chci žádat, až seženu alespoň nějaké peníze, protože je nutné ho utratit v určitém časovém úseku od poskytnutí, a bojím se, že by propadl. Jeho maximální výše činí 200 tisíc korun, za což auto pro moji potřebu pořídit nejde.

Pomůžete, prosím? Třeba i se sháněním dalších sponzorů.

Barbora Hamouzová