Pomozme Honzovi, aby nepřišel o bydlení v bezbariérovém bytě

Představení sbírky

Honzovi osud nepřál. Po narození ve 30. týdnu musel o svůj život velmi bojovat, bohužel ne bez následků. Jeho onemocnění, dětská mozková obrna  ho na celý život upoutalo na vozík. V dětství  byl odkázaný na pomoc své maminky, která zůstala na všechno sama se třemi dětmi. Když bylo Honzíkovi 10 let, mamince se podařilo dostat do pronájmu bezbariérového bytu ve Žďáru nad Sázavou. Honzík se v něm naučil žít a postupně, jak dospíval, toužil se osamostatnit a žít v bytě v dospělosti sám. To se mu podařilo a nyní, za pravidelné denní pomoci rodinných příslušníků, nebo osobní asistence, může žít v tomto bezbariérovém bytě sám.

V bytovém domě ovšem došlo ke změně majitele a podmínkám a najednou se Honzovi v jeho 29 letech sen vytrácí. Pokud se jemu a jeho mamince nepodaří byt koupit do konce března 2025, přijde o svůj vysněný domov a bude se muset vystěhovat. Není ale ani v současné době kam.  Město bezbariérové byty nemá. Jsou zde v plánu za několik let a ani to není zatím jisté. Vzhledem k tomu, že se Honza pohybuje na invalidním vozíku, je pro něj tento byt velmi důležitý. Nachází se v přízemí bytového domu, má dva pokoje s kuchyňským koutem, prostornou koupelnou a s nájezdem na balkon. Jeden z pokojů slouží hlavně jako Honzova cvičebna, kde má rehabilitační stroje, na kterých pravidelně cvičí. I z důvodu prostoru, že potřebuje místo na všechny pro něj potřebné rehabilitační pomůcky, je byt pro něj samotného akorát dostačující . Vše je zde bezbariérově vyřešeno a přizpůsobeno.

To, že Honza toužil v dospělosti žít samostatně, se mu splnilo.  Ani ve snu ho ale nenapadlo, že by měl byt někdy opustit. Myslel si, že by tu mohl  prožít celý svůj život. Tato situace, která nastala, je pro něj těžká a zoufalá, přišla náhle bez jakéhokoliv dřívějšího upozornění ze strany předchozího majitele, kterým bylo město. A o plánech družstva jako nadcházejícího majitele, a co bude dál, Honza ani jeho maminka nevěděli do poslední chvíle. Nějak se nemyslelo na to, že zde žije pohybově postižený člověk a co s ním bude.  A nyní, když město nemělo adekvátní náhradu, jednou jejich variantou bylo poslat Honzu daleko od svých blízkých a přátel do ústavu 150km daleko mezi mentálně postižené, nebo do  bytu v nejhorší lokalitě Žďáru, kde jsou na denním pořádku zásahy městské policie kvůli nepřizpůsobivým a problémovým občanům, kteří se tam sdružují nebo žijí. Pro člověka s pohybovým postižením by nebylo takové místo vůbec vhodné. Mohl by se lehce stát terčem šikany a takové prostředí by ho mohlo i psychicky zlomit. Je zvyklý na své zázemí a potřebuje mít pocit jistoty a bezpečí, to je pro něj důležité. Změny jsou pro něj náročné a i lékař změnu do neklidného prostředí nedoporučuje. Byt, kde Honza žije, se nachází naopak ve velmi poklidné lokalitě, kde je spokojený a šťastný.  Žijí zde hodní sousedé, na které si Honza za ty roky zvykl a má s nimi dobré vztahy. Poblíž žije i jeho sestra se svou rodinou, takže mu je nablízku i ona, když něco potřebuje. Díky tomu, že je byt uprostřed města, Honza se tu může pohybovat v rámci svých možností na elektrickém vozíku a má blízko vše, co potřebuje. Proto pro něj vznikla tato sbírka, aby nepřišel o to, co mu přirostlo k srdci, místo, které je jeho vysněným a milovaným domovem.

Maminka, ani nikdo z rodiny nemůže finančně tuto situaci vyřešit, částka je moc vysoká. Honzu i jeho maminku zaplavuje bezmoc, kde sehnat tolik peněz. Díky Honzově babičce získali peníze z prodeje pole, ale i tak zbývá zaplatit ještě hodně vysokou částku. Honzova maminka nemá žádný majetek, který by mohli prodat a získat tím peníze na zakoupení bytu. Žije ještě s mladší dcerou v pronájmu malého bytu, který není ani bezbariérový.  A jediné, co mají, je auto, které je potřeba na přepravu Honzy. 

Chtěli bychom touto sbírkou poprosit o pomoc pro moc fajn člověka a dát mu šanci splnit si svůj sen.