Život se musí prožít

V květnu 2015 jsem za slunečného dne vyrazil na motorce po cestě, kterou jsem projížděl už mnohokrát. Jako devatenáctiletý kluk jsem nezvládl levotočivou zatáčku, ze které jsem vyletěl. Přeletěl jsem přes řídítka a letěl asi 10 metrů volným pádem. Po dopadu mi zadní kolo motorky spadlo přímo na střed páteře. Zatáčka se mi stala osudnou. V plném vědomí jsem se otočil na záda, vytáhl telefon z kapsy a zavolal mamce a tátovi – až poté jsem zavolal záchranku. Rodiče dorazili ve stejnou chvíli jako sanitka.

Byl jsem vrtulníkem převezen do Fakultní nemocnice v Olomouci.

Dva dny jsem byl v umělém spánku. Po probuzení jsem si uvědomil, že je něco špatně. Necítil jsem spodní část těla a nevěděl jsem, co se děje.

Po chvíli přišel doktor a sdělil mi, že jsem utrpěl poškození míchy, prodělal těžký úraz páteře a už nikdy nebudu chodit – budu odkázán na vozík. V ten moment pro mě skončil život. Psychicky i fyzicky jsem byl na dně. Moje psychika spadla na bod mrazu. Nevěděl jsem, co bude dál, ale v celé té situaci při mně stála moje rodina – hlavně maminka, která pro mě znamenala všechno. V nemocnici byla se mnou každou volnou chvíli a podporovala mě jak psychicky, tak fyzicky.

Po všech vyšetřeních a čtyřech měsících stabilizace v nemocnici mě převezli do Rehabilitačního centra v Hrabyni, kde byli lidé s podobnými úrazy. Začal jsem se učit všechno od začátku – jak si přelézt na vozík, do sprchy nebo na jiné místo. Učit se normální věci, které jsem předtím považoval za samozřejmost, bylo velmi náročné. Vytrvalost a podpora mojí maminky byla nad očekávání – a za to jsem jí nesmírně vděčný. Našel jsem si tam spoustu přátel, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Zažili jsme tam i hodně zábavy. Po pěti měsících v Hrabyni jsem se dokázal naučit denní rutinu a vrátil se domů. Byl to úžasný pocit, i když jsem se vrátil s hendikepem.

Doma jsem se snažil začlenit do běžného života, ale bohužel se to moc nedařilo. Ve škole mi kvůli hendikepu nedovolili dokončit závěrečné zkoušky. Nadále jsem rehabilitoval, ale už ne s takovou intenzitou – chyběly mi přístroje z centra. Přesto jsem to nevzdal. Vrátil jsem se ke stavění modelů letadel, což je můj koníček dodnes. Vrátil jsem se i k řízení – i když už ne motorky, ale auta. Nechal jsem si udělat ruční řízení a zase jsem se cítil svobodný. Je úžasný pocit naložit si letadlo, vozík a jet na letiště, kde si zalétám a zrelaxuji – a to úplně sám, bez pomoci. Už to vypadalo, že všechno bude dobré, ale pak přišla další rána. V roce 2020 nás opustila moje největší opora a nejlepší člověk – moje maminka. Psychicky mě to zlomilo a život se mi opět obrátil naruby. Po nějaké době jsem se ale zase začal starat sám o sebe a otevřel novou životní kapitolu.

Chtěl bych být zase svobodný a užívat si život naplno jako dřív – jezdit na výlety, na rehabilitace, k lékaři, do lékárny, obchodu, na letiště a do zaměstnání. Pomalu si plním vzdálené sny. Prvním bylo najít práci, kde mě přijmou i s hendikepem – a to se mi povedlo. Do práce chodím rád a vážím si té příležitosti. Dalším snem je mít možnost dopravit se tam, kam potřebuji. Moje současné auto je však už ve velmi špatném stavu a na delší trasy není bezpečné. Už si netroufnu vyjet dál než pár kilometrů. Proto bych peníze využil na nákup nového vozu – protože auto jsou moje nohy. Používám ho téměř ke všemu, co by zdravý člověk zvládl pěšky.

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Bohužel, s ohledem na nízkou výši státního příspěvku na pořízení automobilu není reálné koupit ani starší vůz z autobazaru, do kterého bych neustále musel investovat. Zároveň jen ze státní podpory nelze pořídit auto, které by vydrželo po dobu, jakou stát vyžaduje. Koupě nového vozu je tak pro mě naprosto nereálná.

Obracím se tedy na vás všechny, kteří čtete tyto řádky, s velkou prosbou o pomoc – abych si mohl pořídit nové auto, které mi bude sloužit minimálně stejně dobře jako to současné. A abych mohl dál absolvovat všechny potřebné cesty životem.

Pokud se nepodaří vybrat celou částku, budu se snažit sehnat zbytek vlastními silami. Pokud by se naopak podařilo vybrat víc, jsem rozhodnut po konzultaci s Donio věnovat přebytek do jiné aktivní sbírky a pomoci tak někomu dalšímu, kdo pomoc potřebuje.

Za každé sdílení a samozřejmě i za jakýkoli finanční příspěvek, díky kterému budu moci být dál samostatný a nezávislý, vám budu ze srdce vděčný.