Představení sbírky

Pavlův příběh – prosím vás o pomoc, protože už nemohu sama

Jmenuji se Květoslava a píšu vám s těžkým srdcem, které už sotva unese všechnu bolest, strach a vyčerpání.

Můj partner Pavel… moje životní láska… dnes jen tiše leží. Nedívá se. Nemluví. Neví, že ho držím za ruku. Je v takzvaném vigilním kómatu. A já každý den čekám na zázrak.

Bylo 11. července 2024 v šest hodin ráno, když se všechno změnilo. Vrátila jsem se z koupelny zpět do postele. Pavel už nespal. Za chvíli jsem uslyšela ránu. A pak ticho. Vstala jsem a vidím ho – leží bezvládně. Jeho srdce nebije.

Začala jsem křičet. Resuscitovala jsem. Křičela o pomoc. A do pokoje vběhlo moje nejstarší vnoučátko – Pája, deset let. Zastavil se. Díval se. A ten pohled v jeho očích… Ten výraz už nikdy nezmizí z mé paměti. To dítě v tu chvíli pochopilo, že se možná děje něco nenapravitelného. A já bych udělala cokoli, aby ho to nemuselo vidět.

Pak přiběhl můj syn Vojtěch, pomáhal mi. Snacha volala záchranku. A naše tři malá vnoučátka – Pája, Denisek (8) a Deniska (4) – stála u dveří a sledovala, jak dědečkovi dávají elektrošoky. Děti plakaly. A já klečela u Pavla a prosila Boha, ať mi ho nevezme. Ať mi ho nechá. Ať mě vezme místo něj.

V nemocnici se ho podařilo zachránit. Dýchá. Žije. Ale jeho vědomí zůstalo někde mezi světy.

Nejdříve byl na ARO, pak na NIPu, kde se o něj krásně starali. Potom ho převezli na DIOP, kde už to bylo jiné… Pavel byl podvyživený, měl proleženiny, a nakonec i těžký dekubit. A já jsem mu řekla:

„Jedeme domů, Pavle. Ať se děje cokoli, postarám se o tebe.“

A tak jsme doma. Máme nemocniční pokoj. A já se starám. Denně. Každou minutu. Ve dne i v noci. Už více než rok. Jsem vyčerpaná. Psychicky zlomená. Ale nejde to jinak – protože když milujete, nevzdáte se. Nikdy.

Vnoučátka čekají, že dědeček zase vstane.

Deniska pořád věří, že ji jednou děda naučí jezdit na kole.

Denisek a Pája si pouští stará videa a pláčou. „Babi, proč se děda nehýbe? Kdy už ho obejmu?“ ptají se.

A já nevím, co říct. Jen je obejmu a tiše s nimi pláču.

Můj starší syn se mi svěřil, že ho bolí srdce, když se dívá na tátu.

A já… já už ani nevím, kdy jsem naposledy spala celou noc. Není den, kdy bych nebrečela.

Chybí mi jeho hlas. Jeho pohled. Jeho smích. Pavel byl muž, který zvládl opravit, rozesmát i obejmout. Miloval život. Miloval nás.

Dnes potřebujeme pomoc. A tou nadějí je neurorehabilitace v centru Arcada, které nabízí intenzivní a odbornou péči. Takovou, jakou já už svými silami nedokážu dát.

Ale je to velmi drahé. Měsíčně přes 200 tisíc korun. A pojišťovna to nehradí.

Prosím… pomozte nám. Pomozte Pavlovi dostat šanci. Pomozte mně znovu trochu dýchat.

Ulevte nám, alespoň na chvíli. Nemusíte hodně – jen tolik, kolik vás vaše srdce pustí.

Za každou korunu, za každé sdílení, za každé dobré slovo – děkuji.

Z celého srdce.

Květoslava