Pavlův příběh-prosím vás o pomoc,protože už nemohu sama.

Pavlův příběh – prosím vás o pomoc, protože už nemohu sama

Jmenuji se Květoslava a píšu vám s těžkým srdcem, které už sotva unese všechnu bolest, strach a vyčerpání.

Můj partner Pavel… moje životní láska… dnes jen tiše leží. Nedívá se. Nemluví. Neví, že ho držím za ruku. Je v takzvaném vigilním kómatu. A já každý den čekám na zázrak.

Bylo 11. července 2024 v šest hodin ráno, když se všechno změnilo. Vrátila jsem se z koupelny zpět do postele. Pavel už nespal. Za chvíli jsem uslyšela ránu. A pak ticho. Vstala jsem a vidím ho – leží bezvládně. Jeho srdce nebije.

Začala jsem křičet. Resuscitovala jsem. Křičela o pomoc. A do pokoje vběhlo moje nejstarší vnoučátko – Pája, deset let. Zastavil se. Díval se. A ten pohled v jeho očích… Ten výraz už nikdy nezmizí z mé paměti. To dítě v tu chvíli pochopilo, že se možná děje něco nenapravitelného. A já bych udělala cokoli, aby ho to nemuselo vidět.

Pak přiběhl můj syn Vojtěch, pomáhal mi. Snacha volala záchranku. A naše tři malá vnoučátka – Pája, Denisek (8) a Deniska (4) – stála u dveří a sledovala, jak dědečkovi dávají elektrošoky. Děti plakaly. A já klečela u Pavla a prosila Boha, ať mi ho nevezme. Ať mi ho nechá. Ať mě vezme místo něj.

V nemocnici se ho podařilo zachránit. Dýchá. Žije. Ale jeho vědomí zůstalo někde mezi světy.

Nejdříve byl na ARO, pak na NIPu, kde se o něj krásně starali. Potom ho převezli na DIOP, kde už to bylo jiné… Pavel byl podvyživený, měl proleženiny, a nakonec i těžký dekubit. A já jsem mu řekla:

„Jedeme domů, Pavle. Ať se děje cokoli, postarám se o tebe.“

A tak jsme doma. Máme nemocniční pokoj. A já se starám. Denně. Každou minutu. Ve dne i v noci. Už více než rok. Jsem vyčerpaná. Psychicky zlomená. Ale nejde to jinak – protože když milujete, nevzdáte se. Nikdy.

Vnoučátka čekají, že dědeček zase vstane.

Deniska pořád věří, že ji jednou děda naučí jezdit na kole.

Denisek a Pája si pouští stará videa a pláčou. „Babi, proč se děda nehýbe? Kdy už ho obejmu?“ ptají se.

A já nevím, co říct. Jen je obejmu a tiše s nimi pláču.

Můj starší syn se mi svěřil, že ho bolí srdce, když se dívá na tátu.

A já… já už ani nevím, kdy jsem naposledy spala celou noc. Není den, kdy bych nebrečela.

Chybí mi jeho hlas. Jeho pohled. Jeho smích. Pavel byl muž, který zvládl opravit, rozesmát i obejmout. Miloval život. Miloval nás.

Dnes potřebujeme pomoc. A tou nadějí je neurorehabilitace v centru Arcada, které nabízí intenzivní a odbornou péči. Takovou, jakou já už svými silami nedokážu dát.

Ale je to velmi drahé. Měsíčně přes 200 tisíc korun. A pojišťovna to nehradí.

Prosím… pomozte nám. Pomozte Pavlovi dostat šanci. Pomozte mně znovu trochu dýchat.

Ulevte nám, alespoň na chvíli. Nemusíte hodně – jen tolik, kolik vás vaše srdce pustí.

Za každou korunu, za každé sdílení, za každé dobré slovo – děkuji.

Z celého srdce.

Květoslava

Jmenuji se Pavel Karicka. Narodil isem se do těžkých podmínek, vyrůstal jsem v dětském domově, bez rodiny, bez jistoty, bez hlasu, který by mi řekl: "Neboj se, Pavle, tu jsem. Tak jsem se to naučil říkat sám sobě. Život mě naučil, že pokud něco chci, musím si to vybojovat. A já jsem bojoval. Bez zázemí, bez startovní čáry, ale s odhodláním. Vybudoval jsem si rodinu = ženu, která mi věřila, i když jsem někdy nevěřil sám sobě. Dva skvělí synové, tři krásná vnoučata, která mi říkají dědo. To je můj svět. Můj domov. Můj důvod.

Pak přišlo náhlé selhání srdce. Od té chviíle ležím v bdělém (vigilním) kómatu -moje tělo žije, oči se někdy otevřou, ale zůstávám zavřený uvnitř. Nehýbu se, nemluvím. Ale jsem tady. Vnímám. A nevzdávám to.

Existuje léčba – specializovaná neurorehabilitace, která dává lidem v mém stavu šanci na návrat. Šanci znovu promluvit. Znovu se pohnout. Znovu být tátou, manželem, dědou. Ale tato léčba není hrazená pojišťovnou. A moje rodina ji sama nezvládne zaplatit.

Vím, že nejsem sám. Každý den u mě sedí moje žena a šeptá mi do ucha: „Jsem tady, Pavle. Bojuj. "Můj syn mi položil svou ruku do dlaně: "Tati, drž se. Všichni na tebe čekáme.“ Moje vnoučata si mě kreslí na papír – jak sedím s nimi na zahradě, jak se usmívám. ,,Dědo, ty se vrátíš." A já chci. Chci se vrátit

Cílem sbírky je vybrat částku, která pokryje intenzivní neurorehabilitaci v odborném centru (několik měsíců), převoz a zdravotní doprovod, zdravotní pomůcky a terapie nehrazené pojišťovnou, zázemí a péči mimo nemocnici. Každá koruna z této sbírky je jako krok blíž k návratu. Jako podaná ruka ve chvíli, kdy ji sám nemůžu natáhnout. Ale vím, že tam jste. A ze mě někdo drží.

Nemohu vám teď poděkovat nahlas. Nemůžu napsat vlastní rukou: Děkuju. Ale věřím, že to jednou udělám. Věřím, že se jednou nadechnu a řeknu: " Děkuju, že jste mi dali druhou šanci. 

Za každé sdílení, za každý příspěvek – děkuju vám z celého srdce. Váš Pavel Karicka.

Sbírka pomůže zaplatit rehabilitace v centru Arcada. 

Léčba stojí na 5 měsíců cca 1 280 000,  kdyby se tohle podařilo vybrat dostal by jsem šanci žít zas svůj život… Moc by nám to pomohlo.