Jmenuji se Zdeněk a jsem děda šestileté Nory.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu veřejně psát žádost o pomoc. Ale po delší době jsem si uvědomil, že je někdy dobré odhodit mužské ego a že požádat o pomoc není slabost.
Moje vnučka Nora má poruchu autistického spektra. Je to citlivá holčička, která nemá ráda hluk, velké množství lidí a změny. Nejraději je venku, v přírodě, miluje pohyb, hudbu, vodu, koupání… a stejně jako spousta dětí s autismem velmi těžce snáší oblékání a každodenní rutiny, které jsou pro jiné samozřejmé.
Její rodiče znají diagnózu už tři roky a od té doby pomáhají, jak se dá. Denně, trpělivě, s láskou i obrovským vyčerpáním. Hledají cesty, terapie, odborníky, zkoušejí vše, co je v jejich silách.
Jenže v Česku má péče své limity – intenzivní terapie (rozuměj každodenní), kterou by Nora teď nutně potřebovala, u nás prostě dostupná není.
Nora je teď ve věku, kdy by měla nastupovat do školy. A tady přichází ten nejtěžší moment.
Naše malá žába Nora dělá pokroky. Není „ztracený případ“. Právě naopak – odborníci se shodují, že intenzivní terapie by jí mohla pomoci vyrůst v dítě, které by zvládlo nějakou formu školní docházky.
Ale pokud tuto péči nedostane, hrozí, že zůstane někde mezi. Ne dost „funkční“ pro běžnou školu, ale zároveň neodpovídající kritériím pro školu speciální. Takové děti bohužel občas uvíznou ve vakuu, na které český systém není připravený.
Rodiče se dozvěděli o možnosti intenzivní terapeutické péče v Dubaji. Upřímně – Dubaj není ideální místo pro dítě s autismem. Klinika je ve městě, znamená to každodenní dojíždění MHD, ruch, hluk, lidi. Pro Noru to bude náročné. Pro maminku taky, protože na šest týdnů odjede pryč – bez práce, bez možnosti vydělávat.
Ale péče a ochota pomoci si místo nevybírají. Je tu ta možnost, tak je potřeba ji chytit za pačesy. Jindy už lepší příležitost nenastane.
Rodiče chtěli všechno zaplatit sami. Vzít úspory, obětovat jistoty, risknout budoucnost kvůli šanci pro své dítě.
Jako děda si ale myslím, že by neměli během šesti týdnů vyčerpat všechno, na co šetřili, když existuje možnost požádat o pomoc.
Proto jsem se rozhodl sbírku založit já. Ne proto, že by rodiče nebyli schopní. Ale proto, že žádný rodič by na takovou zátěž neměl zůstávat sám.
Pokud Noře přispějete víc, než je cílová částka sbírky, rodiče další finance rádi použijí na další terapie, které absolvují v CTA a v centru Za sklem. Případně na pokračování v ABA terapii, pokud by ta možnost byla.
Chci pro svou vnučku to, co chce každý děda a rodič pro své dítě – šanci. Šanci, aby se z ní jednou stalo dítě, které bude moci chodit do školy, mít kamarády, fungovat ve světě, který pro ni zatím není jednoduchý. A sobecky – abych si s ní mohl někdy pokecat.
Pokud se rozhodnete Noře pomoci, pomáháte konkrétnímu dítěti v konkrétním bodě života, kdy se může hodně změnit – jedním směrem, nebo druhým.
Děkuji všem, kdo dočetli až sem.
A děkuji každému, kdo se rozhodne pomoci – ať už finančně, sdílením, nebo jen tichým přáním, aby to vyšlo.
Děda Zdeněk
