Představení sbírky
Jmenuji se Lubomír, je mi 41 let. Dlouho jsem si myslel, že moje potíže jsou jen z únavy a stresu, ale nakonec se ukázalo, že mám v hlavě obrovský nádor. Operace mi zachránila život, přesto jsem zůstal téměř slepý a s těžkými psychickými následky. Dnes žiju s invalidním důchodem a hledám naději v léčbě, kterou si už nemohu dovolit. Proto prosím o pomoc. Potřebuji nákladnou léčbu, kterou pojišťovny nehradí, ale úspory mi už došly.
Komu pomůžeme?
Na přelomu roku 2019 jsem pracoval ve výrobě televizních pořadů. Byla to dřina – hodiny navíc, neustálý tlak, stres. Únava se mi začala vkrádat pod kůži. Ráno jsem se budil s bolestí hlavy. Nejprve jen párkrát do týdne. Bral jsem to jako daň za práci a mávl nad tím rukou.
Bolesti se ale zhoršovaly – někdy trvaly i hodinu. Do toho jsem začínal nový projekt, kde jsem jako placový koordinátor řídil celé natáčení. Směny končily klidně po sedmnácti hodinách a psychicky to bylo na doraz. Hlava mě začala bolet nejen ráno, ale i během dne, někdy několikrát. Pořád jsem tomu nevěnoval pozornost a sváděl to na únavu.
V té době jsem se rozešel s přítelkyní a odstěhoval se k rodičům. Bylo to jednodušší – a hlavně doma, na chatě, kde jsem vyrůstal, jsem nacházel klid. Léto znamenalo méně práce, takže jsem mohl víc odpočívat. Jenže bolesti hlavy nezmizely. Vždycky, když jsem měl volno, jel jsem na chatu – nabrat síly.
Jakmile skončilo léto a práce se znovu rozjela, bolesti se zhoršily. Kolegové viděli, že jsem nervózní a nesoustředěný. Slyšel jsem slova, ale mozek je odmítal poskládat. Varovali mě, ať jdu k lékaři. Neurolog mě však odbyl – prý se jedná jen přepracování. Obvodní lékařka mi psala prášky proti bolesti, kapky, injekce. Dokonce mě poslala k psychiatrovi. Ale já už nebyl schopný udělat rozhodnutí.
Přitom kariéra stoupala. Na přelomu roku 2020 jsem dostal povýšení – producent, člen kreativního týmu. Zvenčí úspěch, uvnitř rozklad. Zavřený v kanceláři, bez vzduchu, jsem cítil, jak mi tělo kolabuje. Směny byly delší než kdy dřív, a bolesti hlavy mi drtily lebku.
V březnu jsem to vzdal a odešel z práce. Šéfová mi slíbila, že se můžu vrátit, až se dám dohromady. Jenže dohromady jsem se už nedával. V létě jsem se pokoušel jezdit na chatu, ale sil ubývalo. Bolesti neustávaly. Přidaly se ztráty paměti, jízdy autem, kdy jsem netušil, kudy jet. Mozek už selhával. Navenek tvrdý, uvnitř roztříštěný. Brečel jsem kvůli maličkostem, uzavíral se před lidmi. Kamarádi mě prosili, ať jdu k lékaři.
V listopadu 2020 jsem znovu seděl u neurologa. Popisoval jsem mu všechno – migrény, zvracení, bolesti ve spáncích, citlivost, zmatenost. Ten mi bohužel CT ani magnetickou rezonanci mi neudělal. Považoval je za zbytečné. Do zprávy zapsal, že bez doporučení praktického lékaře už nemám chodit. Domů jsem odcházel s papírem, který říkal, že jsem zdravý. Jenže já se den ode dne hroutil víc.
V prosinci se rodiče vrátili z chaty a všimli si změn. Rozléval jsem pití a rozhazoval jídlo. Táta mě vzal k obvodní lékařce. Ta mě poslala na psychiatrii. Na Budějovické mě doktor vyšetřil a doporučil hospitalizaci, ale chtěl, aby mě ještě viděl neurolog.
Cestou z psychiatrie mě táta vzal na oční. Paní doktorka zjistila, že mi něco tlačí na oční pozadí, a chtěla mě okamžitě poslat do vojenské nemocnice. Nakonec jsme čekali na neurologii. Tam zjistili, že necítím levou nohu, a poslali mě rovnou na CT. Výsledek byl jasný – obrovský nádor s otokem. Doktorka hned volala primáři Klenerovi z nemocnice Na Homolce. Čekal mě rychlý transport.
V roce 2021 mi tam primář Jan Klener odoperoval gigantický nádor. Díky němu a jeho týmu jsem dostal šanci na nový život. Jenže krátce po operaci přišel otok mozku, který znovu utlačil oční nerv. Ráno po probuzení jsem už neviděl svět, jen mlhu a pohybující se stíny.
Do toho se přidaly halucinace. Hlasy, které neexistovaly. Opakovaly věty jako „zabiju tě“ nebo „umřeš“. Bylo to děsivé období. Hlasy mě nutili s nimi mluvit, jako by šlo o skutečný rozhovor.
Vyšetření potvrdila nejen poškození zraku, ale i změny na mozku. Přidaly se halucinace a paranoidní stavy, které mě pronásledovaly skoro dva roky. Deprese zůstala dodnes. Stále docházím na kontroly k primáři Klenerovi na Homolce, k primáři Diblíkovi na očním a k doktoru Vimmerovi na psychiatrii. Díky jejich práci a psychoterapii jsem se postupně dostal z nejhoršího.
