Komu pomůžeme?

Jednoho dne, se ale vše změní a nic už není jako dříve. Dne 8. 8. 2024 (na naše desetileté výročí se ženou) jsme s naší Laurenkou jeli na pohotovost, ten den nám zvracela, bylo jí nevolno a nám se to moc nelíbilo. Na pohotovosti nám bylo sděleno, že se bude jednat o nějaký stres. Své děti ale znám perfektně, rozhodně jí nic psychicky netrápí, nebo snad ano? Po odmítnutí a trvání na testech je hospitalizována. Veškeré testy v pořádku, pořád snažící se svádět to na psychické problémy. Odmítáme, nakonec domluveno oční vyšetření. Tehdy to vše začalo

.

Během vyšetření u očního lékaře, kam byla Laurenka po domluvě poslána, protože se nevědělo, co způsobuje její potíže. Lékař podle očí odhalil, že příčinou je něco, co tlačí na její mozek, následuje CT vyšetření. Po pár desítkách minut dorazí vyděšená doktorka a oznámí nám, že máme „edém mozku” a je třeba okamžitý převoz do Ostravské fakultní nemocnice na operaci. Zhroutil se nám svět, vždyť jen zvracela a bylo jí nevolno. Po rychlém převozu do Fakultní nemocnice Ostrava, jsou zprávy ještě katastrofálnější.

Když nám Lékař vysvětloval že je nutné udělat drenáž a odvézt z hlavy přebytečný mozkomíšní mok, nedochází nám o co přesně jde. Když v tom se zeptá, jestli víme i o tom nádoru. Jaký nádor?

A zde se nám zhroutil svět. Naše milovaná a naprosto bezproblémová, akční, veselá dcerka má nádor v mozku.

První hodiny byly peklo, říkali jsme si, proč ona? Co komu udělala? Kde je ta spravedlnost? Je to zlý sen.

(9. 8. 2024) Drenáž se povedla a mozkomíšní mok odtéká podle plánu, dcerka je ve skvělé náladě, hraje si, zpíváme si, chodíme na procházky po areálu a my jsme její oporou. Po odchodu z areálu se naše pozitivní nálada mění na vztek, zoufalství, pocit beznaděje a několikahodinový nekontrolovaný pláč.

(20. 8. 2024) Přibližně týden po prvním zákroku následuje ona operace, při které se lékaři pokusí odstranit co nejvíce nádoru. 
Operace se ,,povedla“ nádor je skoro celý odstraněn a míří na histologii. Stav Laurenky ale není dobrý, nekomunikuje, neotevírá oči, nejí, nehýbe se a takhle to trvá celých 10 dní po operaci. Výsledky histologie dorazili. Typ nádoru, Meduloblastom group IV, který je zhoubný. (Nejzhoubnější nádor v zadní jámě u dětí, v České republice se ročně diagnostikuje přibližně 10 až 15 případů Meduloblastomu) Opět se zhroutil celý svět. Proč nemůžeme mít alespoň trošku toho štěstíčka?

Nyní máme za sebou více jak měsíc na ARO oddělení OPRIP v Ostravské fakultní nemocnici. Ve středu (11. 9. 2024) nás převezli do Fakultní nemocnice Brno, kde čeká nás náročná léčba s nejasnou prognózou. Laurenka se trošku zlepšuje, bohužel je zatím ochrnuta polovina těla, včetně obličeje a nemluví. Z akčního, šťastného dítěte se stala holčička plná zoufalství, bolesti, strachu ale i přesto všechno se snaží smát, když jí vyprávíme nějaké vtipné věci.

Nevíme jak to všechno dopadne, ale víme už teď, že to nevzdáme, budeme bojovat ať se děje cokoliv. Kdyby to šlo, vyměníme náš život za její.

Je to větší bojovnice, než jsme my!

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Ze začátku jsme byly proti jakékoliv sbírce, přeci to zvládneme jsme si říkali. Jenže jsme se přepočítali. Přesun do Brna a naše přání nerozdělit na dlouhou dobu rodinu, a aby Laurenka měla po blízkém boku jak Tatínka, tak i Maminku, nás donutilo se dočasně přestěhovat do Brna a to bohužel znamená platit dva nájmy. Náklady na každodenní cestování do nemocnice se již pohybují ve vyšších jednotkách tisíc a vzhledem k další léčbě, tyto náklady nadále porostou, ať se jedná o budoucí rehabilitace nebo fyzioterapie a další které budou potřeba nebo různé lékařské a dezinfekční prostředky. Dále případně na možnou rekonstrukci koupelny a wc (madla do vany, nová vana, nová malba a nové spárování) kvůli důraznějšímu sterilnímu prostředí pro Laurenku, až se vrátí zpět domů a samožřejmě na standartní přežití (nájemné, energie, potraviny, pohonné hmoty, nezbytné dětské vybavení, oblečení a hygiena, autoservis).

Vzhledem k tomu že máme 11 měsíční miminko, většinu péče a návštěv zajišťuje Tatínek, který musí být nejen oporou ale také na pracovní neschopnosti.

Až v těchto situacích si člověk uvědomuje, co je opravdu důležité a my jsme rozhodnuti udělat pro svou dceru všechno, co půjde aby se zase mohla proletět letadlem, jít se svou kamarádkou do školy, nebo si prostě jen hrát se svoji mladší sestřičkou. Nikdy jsme si nepřipustili, že by se nám něco takového mohlo stát, nikdy bychom si nemysleli, že budeme žádat o pomoc a vlastně ani nevíme jak Vám případně poděkovat. Pokud by byl zájem, napište nám a můžeme Vás pravidelně informovat o stavu. I obyčejné slůvko jako „držíme palce” nám neskutečně psychicky pomáhá. Pokuď přispějete jakoukoliv částkou nebo jen budete v myšlenkách myslet na naši milovanou dcerku, moc vám děkujeme!

Moc Vám děkujeme za celou naši rodinu.
 Tomáš, Nikola, Melánie a především Laurenka.