Joe k nám přišel 13. října.
Od prvního dne byl naše radost – hravý, mazlivý, zvídavý. Upřímně jsme věřili, že jsme mu dali domov, který si zaslouží, a on se stal okamžitě milovanou součástí naší rodiny.
A pak přišel 28. listopad.
Den, kdy jsme si všimli, že něco není v pořádku. Joe byl najednou tichý, unavený, neměl chuť si hrát. Doufala jsem, že je to jen chvilková indispozice, ale jeho stav se během pár hodin zhoršil natolik, že jsme věděli, že musíme jednat.
1. prosince jsme okamžitě jeli na veterinární kliniku.
Joe byl slabý a apatický. Podstoupil první vyšetření, krevní testy a ultrazvuk. Už tehdy padlo podezření na FIP – slovo, které dokáže člověku během okamžiku sevřít srdce.
Naděje, že to bude něco jiného, byla malá, ale drželi jsme se jí.
2. prosince přišel verdikt, kterého jsme se nejvíc báli:
Vlhká forma FIP.
Jedna z nejrychleji postupujících a nejtěžších forem.
Byl to moment, kdy se nám svět doslova zastavil.
Dvě data – 1. 12. a 2. 12. – která si budeme pamatovat celý život.
Ale zároveň jsme se dozvěděli, že existuje léčba, která může Joeovi zachránit život. Náročná, dlouhá a nesmírně drahá… ale jediná šance, kterou má.
Léčbu jsme zahájili ihned.