Cílem projektu je vydání knihy „Moje kroky po Stezce Českem“, která poutavě a inspirativně zachycuje moje putování po Stezce Českem. Kniha má za cíl motivovat čtenáře k aktivnímu poznávání krás České republiky, k překonávání vlastních limitů a k nalezení vnitřní síly v nejtěžších životních situacích.
Moje cesta začala nemocí a pokračuje nadějí. Cesta, kterou jsem se rozhodl vykročit, začala těžkým osobním bojem. Před několika lety mi diagnostikovali chronickou lymfatickou leukémii (CLL), podstoupil jsem dvakrát cílenou biologickou léčbu a následně i transplantaci kostní dřeně. I přesto, že jsem stále v intenzivní léčbě, rozhodl jsem se čelit výzvám, které mi život přinesl. A tak jsem vyrazil na Stezku Českem.
Tato cesta není jen o překonávání kilometrů nebo vrcholů. Je to příběh návratu k sobě, k síle, kterou jsem našel v přírodě, v každodenních malých vítězstvích. A proto bych toto rád sdílel s vámi a to prostřednictvím své knihy. Pro ty, kteří se potýkají s vlastními těžkostmi, pro ty kteří hledají sílu v každodenním životě – toto je příběh, který může inspirovat.
Pro nadšené čtenáře, uvádím velice krátkou ukázku z mojí knihy „Moje kroky po Stezce Českem 2024“
(ukázka část 1. kapitoly)
..... Motorový vlak směr německé městečko Rehau se rozjíždí a já se
usazuji na svém místě. Cesta má trvat asi hodinu a už teď cítím, že až dorazím do Rehau, začne ta pravá výprava, to pravé putování. V Aši většina cestujících vystupuje, zbývá jen pár zastávek na německém území. Snažím se nenápadně pozorovat své spolucestující, ve vlaku nás totiž zůstává jen několik. Pár německých seniorů, kteří zjevně byli v Česku na nákupech. Přemýšlím, co si asi u nás nakoupili. Vždyť v televizi se často mluví o tom, jak Češi jezdí za nákupy do Německa. Přesto je to očividně oboustranné. Možná na to nikdy nepřijdu. Dalšími spolucestujícími jsou tři teenageři. Nedokážu však odhadnout, odkud jsou a kam mají namířeno. Možná Češi, možná Němci. A pak mě upoutá velký batoh, za kterým sedí mladá žena, blondýnka.
V duchu si říkám:
„To snad ne, i blondýnky se vydávají na Stezku Českem?“
Neřeším to a nechávám to být, ale jsem zvědavý, jestli ji někde
potkám. Vlak se blíží do malé železniční stanice Rehau. Je to konečná, všichni vystupujeme a já si uvědomuji, že už za chvíli opravdu začíná to pravé putování po Stezce Českem.
V Rehau sice začíná mé putování po Stezce Českem, takový
neoficiální start. Skutečné dobrodružství mě ale čeká až na
nejzápadnějším bodu České republiky. I tato chvíle na nádraží v Rehau má však svou zvláštní intenzitu. Stojím na pomyslné startovní čáře a vnímám, jak se mi srdce buší vzrušením. Je to okamžik, kdy se můj malý sen, moje přání, mění v realitu. Každý následující krok se stává příslibem nového poznávání a objevování. Protože Stezka Českem je něco víc než jen turistická trasa. Je to otevřená kniha, která čeká, až do ní budu psát své vlastní zážitky a příběhy.
V mobilu, v aplikaci Mapy.cz, kontroluji správný směr cesty
z nádraží na okraj města a dál k nejzápadnějšímu bodu České
republiky. Protože by bylo srandovní ihned na začátku se vydat
špatným směrem. Říkám si:
„Bloudění si nechám do hlubokých lesů nebo do míst, kde
nebude signál a mobil nebude fungovat.“
Na nejzápadnější bod ČR to je podle mapy 6 kilometrů po trase
označené žlutými turistickými značkami. Hodina a půl pohodové
chůze. To by mělo být v klidu, bohužel v klidu nejsem, když se
podívám nad sebe na oblohu. Tmavé mraky a čerstvý vítr značí, že
brzy začne pršet. I aplikace Aladin hlásí, že do půl hodiny mě čeká
celkem intenzivní déšť.
K nejbližšímu turistickému rozcestníku to mám asi 300 metrů
na malé náměstí v centru Rehau. Rozcestník nacházím zcela v pohodě a tady se ujišťuji, že skutečně půjdu po žluté.
Asi po prvním kilometru svého putování vidím před sebou
postavu s velkým batohem na zádech.
Jedním z největších a nejsilnějších překvapení, které ti putování
po Stezce přinese, jsou lidé, které na své cestě potkáš. Někteří se jen
mihnou, jiní zanechají hlubší stopu.
A já bych ti teď rád pověděl o Lucii. Toto setkání pro mě má
osobní a svým způsobem zvláštní význam. Potkávám ji hned na
začátku mého putování, nedaleko nádraží v Rehau, kde v podstatě
začíná moje cesta po Stezce Českem. A ona je skutečně prvním
člověkem, kterého jsem na Stezce potkal a následně i poznal.
Ještě ve městě ji docházím a dovoluji si ji oslovit:
„Ahoj, jdete taky Stezku?“
„Ano,“ odpověděla nejistě.
„A tak to tedy jdete na nejzápadnější bod České republiky?“
„Ano,“ odpověděla již jistěji.
„Mohu se přidat?“ ptám se…
