Pomohli jste Mie v boji s rakovinou

Komu pomůžeme?

Můj příběh – Jmenuji se Mia ❤️

Ahoj, jmenuji se Mia a narodila jsem se 9. 5. 2018, jsem americká stafordšírská teriérka, neboli amstaff.
Dostala jsem se do rodiny, která hledala kamarádku, která bude milovat svou rodinu včetně dětí – což se povedlo, protože děti nesmírně miluji. Paničku i páníčka také a naše děti samozřejmě. Přiznám se, že jsem na nich závislá. Když někdo z rodiny zajde jen za roh, začnu kňourat, a jak říká páníček:

„Ty zase kokrháš, ty zpěvačko!“

Pravda ale je, že páníček a panička jsou na mně velice závislí také. To dobře vím. Přeci víte, že pejsci mají velmi dobré smysly, a tohle my pejsci vycítíme. Prostě jsme na sobě závislí celá rodina.

Však já spinkám s páníčky v posteli, dělím se o peřinku a polštářek. No, moc dobře vím, že i když někdy nadávají:

„Mio, padám z postele, posuň se, nemůžu ležet normálně!“

Tak já udělám očíčka nebo dělám, že neslyším, a prostě si dosáhnu svého. Páníček nebo panička se posune – co bych se posouvala já. 😄

Teď bych ale chtěla říct, proč vlastně píšu.
Na konci léta tohoto roku jsme byli v přírodě, na chatě v severních Čechách. Já to tam miluji, stejně jako moje rodina. Příroda, lesy a něco pro mě – no to víte, běhání po trávníčku a lesích a vyhřívání na kopečku, to prostě miluji. Jsme rodina z velkoměsta, a když utečeme někam do přírody, je to pro nás relaxační odměna za náročný týden, kdy páníčci chodí do práce.

A teď k tomu, proč vlastně píšu.
Právě jednoho dne, když jsme byli na chatě, si moje rodina všimla vyrostlé lymfatické uzliny pod čelistí. Děti si toho všimly první – to víte, páníček ponořený hlavou v zahradě, aby jsme to tam měli hezké. Páníček s paničkou tedy na upozornění dětí mě ihned běželi prohlédnout.

„Ježiši, co se to děje?“ slyšela jsem. Proč kolem mě najednou všichni tak lítají? Páníček přestal sekat trávu, panička utekla ze skleníku a děti jsou u mě také. Všichni mě otáčí, zvedají packy a zkoumají, co na mně je.

Našli mi ale další bouličky – pod koleny, v tříslech a na dalších místech, šlo o zvětšené lymf. uzliny. Co to ale je? Vždyť jsem mladá, nemůže to být nic vážného. To jsou zase herci, dělají z komára velblouda. Jenomže znáte to – strach o toho, koho milujete, udělá své.

Pochopila jsem, že se něco děje, protože najednou se rodina oblékla a páníček připravoval auto. Kam jedeme? Co to je – jedeme domů, nebo na výlet? říkala jsem si. A najednou šup, a už jsem v autě.

Jízdu autem mám ráda – mám krásné místo vzadu a výhled do přírody a cestu. No jo, ale když jsme přijížděli k známému místu, kde bydlí moje paní doktorka, kam chodím pravidelně na očkování, říkala jsem si: „Aha, páníčci jdou řešit ty bouličky.“ Ale vždyť to přeci nic není, dobře vědí, že od malička jsem alergička, to bude něco z toho. Tak mi dají nějaký prášek a vše bude zase dobré.

Hurá, jsme v ordinaci! Cítím pachy, jsem celá bez sebe a hele – vidím paní doktorku. Už půjdu na řadu.
Slyším hlas:

„Miunko, tak pojď!“

Rozběhla jsem se. Tady se není čeho bát – jsem zvyklá sem chodit a jsou tu na mě hodní.
Paní doktorka si mě prohlédla, udělala testy, vzala krev, kontrolovala bříško a ty lymf. uzliny sonem. Přestávalo se mi to líbit. Páníček s paničkou začali být nervózní, dokonce páníčkovi a paničce tekly slzy. Co se děje? Takové páníčky neznám.

Dostala jsem prášky a paní doktorka napsala nějakou zprávu a doporučení do Prahy. Já se těšila zpět do přírody.
Jenže místo na chatu jsme jeli domů. Celá rodina byla nervózní, páníček pořád někam telefonoval. Myslela jsem, že do práce – ale ne. Řešil ty moje boule. Prý je to podezření na diagnózu difuzního velkobuněčného B-lymfomu. Co to za nemoc? Proč pláčou?

Najednou mě páníčci zase vedou do auta, že by se jelo zpět na chatu? Ne. Po chvíli jsme byli v Praze a parkovali před budovou, kde bylo napsáno Onkologie. Co to jako je? Vysvětlí mi to někdo?

Uvnitř, zase ty pachy. No a začal můj zpěv a kokrhání v čekárně 😄. Potkala jsem sympatického pana doktora, který si mne zavolal, „Mio, tak pojď,“ hop a už zase jsem byla na stolečku. Pan doktor mi holil bříško – au, studí to! Nalil mi tam něco studeného a koukal na monitor a koukal na bouličky a bříško.

Po chvíli říkal, že mi musí vzít vzorky z lymf. uzlin a poslat test do Německa, který potvrdí tu moji diagnózu. A už to začalo – au, au, proč mě tolikrát píchají? Proč mi toho tolik berou ze všech lymf. uzlin?
Páníčci mě hladili po čumáčku:

„Naše Miunko, vydrž. Víme, že to bolí, ale my tě nedáme.“

Pan doktor vysvětloval, že pravděpodobně je diagnóza jasná, ale musí se potvrdit. Až přijdou výsledky, ozve se.

Sestra mi ošetřila bouličky, dala hezké nálepky na tlapky. Hurá, jedeme domů. Jenže doma páníčci pořád odbíhali a brečeli, něco pořád řešili, nerozuměla jsem tomu a život se nám otočil vzhůru nohama.

Za pár dní zazvonil telefon.
Slyším:

„Diagnóza potvrzena. Potřebuji, abyste co nejdříve s Miou přijel.“

Páníčci se celý třesou, naříkají a stále brečí. Co se děje? Proč tam musím zpět?
A už zase v autě, hop, a jsem zase v čekárně, i když už jsem moc podivně unavená a nechápu proč. Páníčci jsou nervózní – takové je neznám, co se děje?

Šup, a jsme na řadě.
Vidím zase sympatického pana doktora, ten je moc hodný. Začínám ho mít ráda. „Mio, tak pojď do ordinace…“

Říkal, že mu je to líto, ale diagnóza je potvrzena – a že se to léčit nedá. Tento druh rakoviny se prý ale dá řešit chemoterapií CHOP, nitrožilním protokolem, který mě sice nevyléčí, ale dokáže mi dát až rok a půl kvalitního života bez bolesti, když se zadaří léčba.

Začalo mi docházet, že nejde o žádnou alergii, ale o agresivní rakovinu. Pan doktor řekl, že už začínám umírat…

Páníček řekl paničce:

„Jdeme do toho, i kdybychom měli cokoliv prodat. Nechci o Miu přijít. Já to nezvládnu bez ní.“

Já se moc bojím, ale vím, že se nevzdají. Pan doktor páníčkům poradil, že mohou požádat lidi, kteří milují zvířátka, o pomoc přes Donio. Pan doktor páníčky přesvědčil o tom, že bojovat má smysl a dát Mie několik měsíců důstojného života, ale má to háček – léčba je velmi nákladná.

Páníček celý život pomáhal nemocným – dětem, zvířatům, kupoval i květinky na podporu boje proti rakovině, finančně podporoval a dával více druhým než sobě. Jak říkal, nic nepotřebuji, jen zdraví rodiny, a mám radost, když má druhý radost. Nikdy by ho nenapadlo, že jednou bude sám potřebovat pomoc.

A tak píšeme tento příběh. Třeba se zadaří a léčba bude zahájena.
Třeba budu moci být s mojí milovanou rodinou co nejdéle – alespoň pár měsíců navíc, bez bolesti.

Předem moc děkujeme všem, kteří nám pomohou s mojí náročnou léčbou.
Děkuji panu doktorovi, který si mě převzal do péče a motivoval páníčky, že se nemají vzdávat – že ten boj stojí za to.

Děkuji ještě jednou všem, kdo pomůže.
Posílám pár fotek, abyste mě viděli, a posílám pac

Vaše Mia