Můj start nebyl ideální. Maminka před porodem prodělala něco, co začíná na R…A. Musela celé těhotenství ležet, pak přišly problémy a leželi jsme v nemocnici. Bohužel i tam maminka chytila COVID-19, a tak nás vezli do jiné nemocnice. Tam ale nikdo nepočítal s porodem s COVID-19, a tak byl problém na světě.
Po porodu za mnou jezdil jen tatínek, maminku několik týdnů za mnou nechtěli pustit, a tak jsem se na ni moc těšil. Když už konečně mohla být i maminka se mnou, pořád jsem měl opakovaně žloutenku. Nakonec mi udělali vyšetření hlavičky a zjistili, že mám DMO (spastickou triparézu). Podstoupil jsem několik vyšetření (MR) a rodičům řekli, že se hydrocefalus vstřebá. To se stalo a tak začínám dál bojovat s pravou, levou nožičkou a pravou ručičkou.
I když moc chci, nechtějí mě poslouchat tak, jak bych si přál. Musím se naučit vědomý pohyb, který se dá naučit pouze intenzivním cvičením. Jezdíme do Prahy do Fakultní Thomayerovy nemocnice, kde mě pan doktor dává velké naděje, že budu chodit. Maminka s tatínkem mi říkají, že musíme hodně cvičit, a to se mi kolikrát nelíbí. Nutí mě cvičit 4× denně, a je to pro mě nepříjemné a bolestivé.
Dnes se plazím jako housenka a moc mě baví objevování čehokoliv nového. Má vášeň jsou auta. Díky vaší předchozí pomoci už dnes dokážu na chvilku i stát ve speciálním, pro mě vyrobeném para pódiu. Moc rád jsem mezi dětmi a snažím se je následovat na každém kroku, ale je to těžké, protože jsou tak moc rychlé a já jim nestačím. Tak moc se těším, až jim budu stačit a budu s nimi chodit na výlety a ven.
Rád bych se postavil na nohy a stal se plnohodnotným členem dětského kolektivu a mohl vrátit dobrým lidem jejich pomoc.
