Kutscha se narodil v roce 1895 v Moravici v soudním okrese Vítkov (dnes okres Opava). Brzy mu zemřel otec, rodina se přestěhovala do Opavy a mladý Emil musel už od 11 let pracovat. Přesto se vyučil slévačem a nastoupil do Vítkovických železáren. I díky tomu se začal angažovat v dělnickém hnutí a svou horlivou aktivitou si vysloužil nejen propuštění, ale i problémy při hledání další práce. Prošel zaměstnáními v Mostě, Varnsdorfu i jinde a v roce 1915 narukoval na haličskou frontu.
Po vzniku Československa upozorňoval na nerovné postavení Němců a na jejich nenaplněná očekávání ohledně rovnoprávného soužití menšin v novém státě. Střídal různá zaměstnání, až začal pracovat jako sekretář poslance německé sociální demokracie Hanse Jokla. Ve stranických strukturách zastával různé funkce, mimo jiné vedoucího redaktora stranických novin. V Opavě byl také členem městského zastupitelstva a rady.
Ve své politické činnosti usiloval o větší sociální spravedlnost a lepší postavení dělníků, ale také o zlepšení situace německy mluvících občanů Československa, zejména v oblasti jazykových a školských práv.
Protože byl dobrým řečníkem, působil i v Německu, kde už od počátku 30. let varoval před fašistickým nebezpečím Hitlerovy NSDAP. I proto se ocitl na seznamu funkcionářů, kteří měli být odstraněni.
Po mnichovské dohodě a obsazení Sudet se musel i s rodinou stáhnout do sběrných táborů ve vnitrozemí. Jeho manželka Steffi se ještě před odjezdem v Praze zapojila do činnosti skupiny kolem Angličanky Doreen Warriner, iniciátorky záchranné akce, do níž se zapojil i Nicholas Winton. Podařilo se jim zachránit a do Anglie dopravit 170 žen a dětí členů německé sociální demokracie. Emila Kutschu v té době zatklo gestapo, ale podařilo se mu vykoupit osobním majetkem. V dubnu 1940 se manželé dostali do Anglie a na konci července pak do Kanady.
Kanada tehdy otevřela hranice uprchlíkům z Evropy, přičemž – vzhledem k protižidovským náladám části obyvatelstva – raději přijímala antifašistické Němce.
Začátky v Kanadě, na polorozpadlé farmě Tupper Creek daleko od civilizace, byly velmi těžké. Emigranti z Československa byli většinou tovární dělníci a s hospodařením neměli zkušenosti. Po dvou krutých letech se Kutschovým podařilo přestěhovat do Hamiltonu v Ontariu, kde byl rozvinutý těžký průmysl a kde se Kutscha mohl vrátit k profesi slévače.
Až do konce války věřili v návrat domů, ale nové poměry v Československu jim tuto naději zhatily. Na konci roku 1946 získal Kutscha kanadské občanství a začal se znovu angažovat, tentokrát v pomoci vysídlencům. Nikdy se však nesmířil s tím, že v organizacích vysídlených Němců hráli velkou roli i bývalí stoupenci NSDAP.
Emil Kutscha prožil závěr života v domově pro německo-kanadské seniory, jehož vznik neúnavně podporoval. Přestože po válce dvakrát navštívil Evropu, do rodného Slezska se už nikdy nepodíval. Zemřel 26. prosince 1978, jeho manželka Steffi pak v roce 1989.
AUF DEUTSCH: Wer war Emil Kutscha?
Kutscha wurde 1895 in Moravice im Gerichtsbezirk Wigstadtl, dem heutigen Bezirk Troppau, geboren. Sein Vater starb früh, die Familie zog nach Troppau und der junge Emil musste bereits im Alter von 11 Jahren arbeiten. Trotzdem schaffte er es, eine Lehre als Gießer zu absolvieren und trat in die Eisenhütte Vítkovice ein. Auch dank dieser Tätigkeit begann er sich in der Arbeiterbewegung zu engagieren, was ihm aufgrund seines Eifers nicht nur die Entlassung, sondern auch Probleme bei der Suche nach einer neuen Arbeit einbrachte. Er hatte verschiedene Anstellungen in Brux, Warnsdorf und anderen Orten inne und wurde 1915 an die Galizische Front eingezogen.
Nach der Gründung der Tschechoslowakei machte er auf die Ungleichbehandlung der Deutschen und die aus ihrer Sicht nicht eingehaltenen Versprechen hinsichtlich der Gleichberechtigung der Minderheiten im neuen Staat aufmerksam. Er wechselte verschiedene Arbeitsplätze, bis er als Sekretär des deutschen sozialdemokratischen Abgeordneten Hans Jokl zu arbeiten begann. Innerhalb der Parteistrukturen bekleidete er verschiedene Positionen, darunter die des Chefredakteurs der Parteizeitung, und in Troppau war er Mitglied des Stadtrats.
In seiner politischen Tätigkeit setzte er sich für mehr soziale Gerechtigkeit und eine bessere Stellung der Arbeiter ein, aber auch für eine Verbesserung der Situation der deutschsprachigen Bürger der Tschechoslowakei, insbesondere ihrer Sprach- und Schulrechte.
Da er ein guter Redner war, half er auch direkt in Deutschland bei Wahlkampagnen, wo er seit Beginn der 1930er Jahre vor der faschistischen Gefahr durch Hitlers NSDAP warnte. Das war der Grund, warum er wie viele seiner Kollegen auf der Liste der Funktionäre stand, die beseitigt werden sollten.
Nach dem Münchner Abkommen und der Besetzung des Sudetenlandes musste er sich mit seiner Familie in Sammellager im Landesinneren zurückziehen. Noch vor ihrer Abreise schloss sich seine Frau Steffi in Prag einer Gruppe um die Engländerin Doreen Warriner an, die eine Hilfsgruppe ins Leben gerufen hatte, zu deren Mitgliedern auch der bekannte Nicholas Winton gehörte. Es gelang ihnen, 170 Frauen und Kinder von Mitgliedern der deutschen Sozialdemokratie zu retten und nach England zu bringen. Emil Kutscha wurde in dieser Zeit sogar vom Gestapo verhaftet, konnte sich aber mit seinem persönlichen Vermögen freikaufen. Im April 1940 gelangten beide nach England und Ende Juli nach Kanada.
Kanada öffnete damals seine Grenzen für Flüchtlinge aus Europa, aber da die Bevölkerung den Juden gegenüber negativ eingestellt war, nahm sie dankbar die Möglichkeit wahr, antifaschistische Deutsche aufzunehmen.
Die Anfänge in Kanada auf der halbverfallenen Farm Tupper Creek fernab der Zivilisation waren hart. Die Emigranten aus der Tschechoslowakei waren meist Fabrikarbeiter und hatten keine Erfahrung mit der Landwirtschaft. Nach zwei harten Jahren gelang es den Kutschas, nach Hamilton in Ontario zu ziehen, wo es Schwerindustrie gab und wo Kutscha wieder als Gießer arbeiten konnte.
Bis zum Ende des Krieges glaubten sie an eine Rückkehr in ihre Heimat, doch die neuen Verhältnisse in der Tschechoslowakei machten diese Hoffnung zunichte. Ende 1946 erhielt Kutscha die kanadische Staatsbürgerschaft und begann sich erneut zu engagieren, diesmal im Rahmen der Hilfe für Vertriebene. Er konnte sich jedoch nie damit abfinden, dass in den Organisationen der vertriebenen Deutschen auch Anhänger oder sogar ehemalige Mitglieder der NSDAP eine große Rolle spielten.
Emil Kutscha verbrachte seinen Lebensabend in einem Heim für deutsch-kanadische Senioren, für dessen Gründung er sich unermüdlich eingesetzt hatte. Obwohl er nach dem Krieg zweimal in Europa war, kehrte er nie mehr in seine Heimat in Schlesien zurück. Er starb am 26. Dezember 1978, seine Frau Steffi folgte ihm 1989.
