Kvůli diagnóze dětské mozkové obrny (DMO) a složité rodinné situaci jsem skončila v dětském domově. Pro malé dítě s pohybovým omezením to bylo drsné prostředí. Zatímco ostatní děti běhaly venku, já trávila hodiny na rehabilitačních stolech a cvičila Vojtovu metodu.
Navzdory prognózám lékařů jsem se odmítala vzdát. Má vůle byla silnější než ztuhlé svaly. „Zázrak…“ šeptaly si tety v domově, když jsem v deseti letech poprvé odložila berle a udělala samostatné kroky. To, co jiní považovali za samozřejmost, pro bylo vybojované vítězství.
Černý rok 2010
Když už se zdálo, že mám nejhorší za sebou a začínám žít samostatný život, přišla osudová vteřina. V roce 2010 došlo k nešťastnému pádu. Diagnóza v nemocnici zněla neúprosně: tříštivá zlomenina bederního obratle L4.
Pro někoho, kdo už jednou vybojoval bitvu s vlastní mobilitou, to byla krutá rána. Obratel v bederní oblasti jsou klíčové pro stabilitu celého těla a L4 hraje zásadní roli v pohybu dolních končetin. Ocitla jsem se zpět na začátku – na nemocničním lůžku, s ochrnutím dolních končetin, s bolestmi, které se nedaly utišit a s otázkou, zda se vůbec někdy postavím na nohy.
Cesta zpět na světlo
Mnozí lidé by to vzdali. Já nikoliv. Však jsem v sobě měla „paměť vítězství“ – věděla jsem, že se jednou už zázrak podařil.
Rehabilitace: Následovaly měsíce v rehabilitačních ústavech, kde jsem se znovu učila ovládat své tělo, tentokrát s kovovými šrouby v páteři.
Proto jsem začala o svém příběhu psát. Zjistila jsem, že má zkušenost s překonáváním DMO mi dává výhodu – věděla jsem totiž, jaké to je, když tělo neposlouchá, a věděla jsem, že trpělivost je mojí největší zbraní.
