Elektrický pohon k vozíku pro Evu s DMO

Dobrý den, 

jmenuji se Eva a můj život je jedna velká cesta plná překážek, které se učím zdolávat. Vyrůstala jsem v dětském domově a od narození se potýkám s dětskou mozkovou obrnou. I když byl pro mě pohyb vždy náročný, snažila jsem se být samostatná. V roce 2010 se mi však život obrátil naruby podruhé, když jsem utrpěla zlomeninu páteře. Dnes se pohybuji na invalidním vozíku, ale odmítám jen nečině sedět doma. Pracuji pro organizaci Helpik jako distributor novin. Tato práce pro mě znamená všechno – kontakt s lidmi, pocit užitečnosti a možnost být venku se svým nejlepším přítelem, pejskem Marcusem.

Kvůli diagnóze dětské mozkové obrny (DMO) a složité rodinné situaci jsem skončila v dětském domově. Pro malé dítě s pohybovým omezením to bylo drsné prostředí. Zatímco ostatní děti běhaly venku, já trávila hodiny na rehabilitačních stolech a cvičila Vojtovu metodu.

Navzdory prognózám lékařů jsem se odmítala vzdát. Má vůle byla silnější než ztuhlé svaly. „Zázrak…“ šeptaly si tety v domově, když jsem v deseti letech poprvé odložila berle a udělala samostatné kroky. To, co jiní považovali za samozřejmost, pro bylo vybojované vítězství.

Černý rok 2010  

Když už se zdálo, že mám nejhorší za sebou a začínám žít samostatný život, přišla osudová vteřina. V roce 2010 došlo k nešťastnému pádu. Diagnóza v nemocnici zněla neúprosně: tříštivá zlomenina bederního obratle L4.

Pro někoho, kdo už jednou vybojoval bitvu s vlastní mobilitou, to byla krutá rána. Obratel v bederní oblasti jsou klíčové pro stabilitu celého těla a L4 hraje zásadní roli v pohybu dolních končetin. Ocitla jsem se zpět na začátku – na nemocničním lůžku, s ochrnutím dolních končetin, s bolestmi, které se nedaly utišit a s otázkou, zda se vůbec někdy postavím na nohy.

Cesta zpět na světlo  

Mnozí lidé by to vzdali. Já nikoliv. Však jsem v sobě měla „paměť vítězství“ – věděla jsem, že se jednou už zázrak podařil.

Rehabilitace: Následovaly měsíce v rehabilitačních ústavech, kde jsem se znovu učila ovládat své tělo, tentokrát s kovovými šrouby v páteři.

Proto jsem začala o svém příběhu psát. Zjistila jsem, že má zkušenost s překonáváním DMO mi dává výhodu – věděla jsem totiž, jaké to je, když tělo neposlouchá, a věděla jsem, že trpělivost je mojí největší zbraní.

Proč potřebuji vaši pomoc?  

Moje práce i každodenní venčení mého mazlíčka Marcuse v terénu jsou pro mé tělo po úrazu páteře a s diagnózou DMO velmi vyčerpávající. Každý kopec, vysoký obrubník nebo nezpevněná cesta pro mě znamenají obrovskou námahu pro ruce i páteř.

Velmi by mi pomohlo pořízení přídavného elektrického pohonu k vozíku (typu Triride/Raider). Tento pomocník by mi změnil život:

– V práci: Pomohl by mi zvládat delší trasy s menší bolestí a extrémní únavou. Zvýšil by mojí efektivitu a stabilitu v náročném terénu.

– S Marcusem: Konečně bychom mohli vyrážet na delší procházky, kde by mi Marcus nemusel „stačit“, ale mohl by radostně klusat vedle mě. Pohon by mi umožnil mít obě ruce na řízení a bezpečně ho vést.

– Samostatnost: Zvednutí předních koleček vozíku díky pohonu mi otevře cestu tam, kam dnes neprojedu.

Bohužel je pořízení tohoto zařízení finančně velmi nákladné a z vlastních zdrojů si ho nemohu dovolit. Proto se obracím na vás s prosbou o podporu.

Pokud by se nepodařilo vybrat cílovou částku, pokusila bych se zajistit dofinancování dalšími způsoby např. pomocí nadací, abych si mohla pohon pořídit.

Pokud by se naopak vybralo více peněz, použila bych přebytek na rehabilitace, fyzioterapie a další náklady pro zlepšení mého pohybu.

Pomůžete mi dál pracovat, pomáhat a užívat si svobodu pohybu s mým pejskem?

Z celého srdce děkuji za jakoukoli pomoc nebo sdílení mého příběhu.  

Eva & Markus.