Auto pro Honzu

Boj už od narození

Rád bych se Vám představil. Jmenuji se Jan Bláha, je mi 37 let. Od narození jsem tělesně postižený v důsledku dětské mozkové obrny. Konkrétně se jedná o typ spastická diparéza.
Chodím o francouzských holích, navíc mám v důsledku nehody popálené dolní končetiny. I přes svůj hendikep a jizvy z popálenin se snažím žít život co nejvíc jako každý jiný člověk. Dosahovat svých vytyčených cílů a plnit si svoje sny. A i proto se teď obracím na Vás všechny o pomoc.

Můj životní příběh

Než jsem se však dostal tam, kde jsem teď, tak jsem musel ujít velice dlouhou a náročnou cestu, která trvala několik let.
Tuto cestu bych bez podpory mých rodičů, mladší sestry a přátel rozhodně zvládal jen velice těžko.

Největší podíl z této cesty jsem ušel hlavně díky vytrvalosti a bojovnosti mojí mamky, která se mnou bojovala za to, abych se pohyboval co možná nejvíce bez pomoci a neskončil tak podle prognóz lékařů po mém narození na invalidním vozíku.

Byla to dlouhá cesta, ale díky lékařům, několika operacím a velkému množství rehabilitací v dětské léčebně Vesna v Janských Lázních se to nakonec podařilo a chodím za podpory francouzských holí.

Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem se poprvé postavil na nohy a s pomocí francouzských holí a přišel za svou rodinou do návštěvní haly této léčebny.
Díky této dřině jsem si pak ve svých 21 letech mohl udělat řidičský průkaz a řídit auto bez jakékoliv úpravy. Což je věc, která mne neskutečně naplňuje a baví.

Nesnáším pocit toho, když mi někdo řekne, že něco nedokážu, nemůžu nebo že něco nesmím. A to jen proto, že mám tělesný hendikep. Bohužel jsem se s tímto přístupem u lidí setkával poměrně často a setkávám se s ním i nyní. Naštěstí to už ale není v takové míře jako dřív.

Moc dobře vím, že stále jsou věci, které bohužel přes svůj hendikep nikdy nebudu moct dělat. Nejdříve se ale snažím zjistit, jestli tu opravdu není žádná šance si tuto činnost alespoň zkusit. Abych se sám přesvědčil o tom, že je to opravdu nereálné.

Vždy se prostě snažím žít svůj život tak, abych co nejvíce zapadl do společnosti a fungoval stejně jako každý jiný. A nelitoval toho že jsem něco ve svém životě nezkusil.

Chodil jsem na Základní školu v Tanvaldě a poté jsem vystudoval Obchodní školu v Jedličkově ústavu v Liberci, později pak Obchodní akademii v Janských Lázních.

Vystřídal jsem několik zaměstnání, do kterých jsem jezdil každý den stejně jako spousta z nás. Ale až na začátku roku 2018 se mi podařilo najít zaměstnání, které dělám dodnes.

Bohužel v září téhož roku (2018) jsem skončil s popáleninami dolních končetin v nemocnici Královské Vinohrady na popáleninové klinice v Praze.
Zde jsem strávil půl roku operacemi a následnými rehabilitacemi.
I po propuštění z nemocnice do domácího léčení byla následná rekonvalescence velice náročná. Bohužel došlo i k několika omezením v mém životě, se kterými jsem se dlouho smiřoval. Ale díky podpoře rodiny a přátel se mi to podařilo. 

Mohl jsem se tak „naplno“ vrátit do života. A také k řízení svého vozu, které mě neskutečně baví. Automobil je ale také pro mě velice důležitá, ba přímo nezbytná věc.

Poněvadž dopravní spojení v naší malé obci je velice složité. A cestování v hromadné dopravě pro mě vždy bylo vzhledem k mému hendikepu velice fyzicky náročné. Teď je bohužel ještě o něco náročnější, kvůli těm popáleninám. Teď musím být na svou kůži po všech těch operacích opatrnější než dříve.

Automobil je tak pro mne teď ještě o něco potřebnější než dříve. Hlavně kvůli cestám do práce, na rehabilitace, k lékařům či do lázní.

Samozřejmě mám také díky automobilu více možností žít svůj život více aktivně, protože mi umožňuje jezdit na výlet, koncerty a další akce. A to ať už s rodinou nebo s přáteli.

Na mém voze už je bohužel jeho stáří přeci jen znát. A to i když se o něj starám, jak nejlépe mohu. Protože moje auto je pro mne jednou z hlavních radostí mého života.

Bohužel ale co se týče státního příspěvku na pořízení automobilu, tak jsem nikdy ani já, ani moji rodiče (kteří žádali v době kdy jsem byl malý) neměli štěstí. Přesto, že jsme nikdy ani já, ani moji rodiče nežádali o příspěvek hned po uplynutí státem stanovené doby. Protože nám vůz naštěstí vždy sloužil dlouho a dobře.

S ohledem na nízkou výši státního příspěvku, který jsme jako rodina obdrželi v minulosti. Tak bylo vždy nutné si půjčit další peníze v bance. A zakoupit starší vůz v autobazaru, protože jen za peníze ze státního příspěvku se dá těžko pořídit vůz, který by vydržel po dobu stanovenou státem. Koupě úplně nového vozu tak byla a stále je naprosto nereálná.

Obracím se tak teď na Vás všechny kteří čtete tyto řádky s velkou prosbou o pomoc. Abych jsi mohl pořídit nový vůz, který jak doufám mi bude sloužit minimálně stejně tak dlouho a stejně tak dobře jako ten současný, který mi bohužel nemůže sloužit věčně.

A mohl bych tak nadále absolvovat všechny již výše zmíněné potřebné cesty životem.

Pokud se nepodaří vybrat celou částku, budu se snažit sehnat zbytek vlastními silami.
Pokud by se podařilo vybrat víc než je potřeba. Tak jsem rozhodnut tyto peníze dát po konzultaci s Donio do již aktivní sbírky. A pomoci tak někomu dalšímu, kdo pomoc také potřebuje. 

Za sdílení této sbírky dál mezi ostatní a samozřejmě i za finanční příspěvky z Vaší strany. Díky kterým budu moct být nadále samostatný a nezávislí vám budu ze srdce vděčný.