Moje maminka měla před šesti lety úraz obou dolních končetin. Ani ne rok před tím si zlomila levou paži – nadvakrát. Protože prodělala dvě cévní mozkové příhody – s postižením pravé poloviny těla, zvolila jsem, na lékařské doporučení, konzervativní léčbu. Paže srostla špatně, a následně byla maminka hospitalizována se zlomeninami nohou. Její stabilita byla totiž narušena po cévních mozkových příhodách. Po čtyřměsíčním pobytu v nemocnici jsem si vzala maminku do svého bytu a začala jsem zajišťovat nepřetržitou péči, kterou stále potřebuje. V celé této situaci mi byl největší oporou můj syn.
V březnu 2020 byl covid a ještě obtížnější péče, jelikož za maminkou nemohly chodit ani návštěvy, ani rehabilitační pracovník. Po skončení covidové doby mi začala pomáhat terénní hospicová služba, opět začal chodil rehabilitační pracovník a každý týden maminky kamarádka.
Díky své pevné vůli a mé péči se dožila i pravnoučka.
S maminkou navštěvujeme místa, alespoň po našem městě, kde má možnost se setkávat i s jinými lidmi. Jednou za rok jedeme navštívit naše rodné město na Vysočinu a jednou za rok Kutnou Horu, kterou má velmi ráda. Auto potřebujeme na nákupy, dojezdy k lékařům, do lékárny, do zdravotní prodejny.
Vzhledem k péči o maminku jsem nemohla nastoupit do zaměstnání, kde jsem měla místo a můj příjem je tak jen příspěvek na péči o osobu blízkou, tzn. 14. 800,- Kč.
