4. Zázrak pro Vieru (80) a Věrku (59): Mámina bitva za její »věčné dítě«

Manželé Daňkovi před téměř šedesáti lety rezolutně odmítli dát svou mentálně i fyzicky postiženou dceru Věrku do ústavu. Komplikovaný porod, při kterém Věrka málem zemřela, jí poškodil mozek.

Oba rodiče se s obrovskou obětavostí celéá desetiletí starali o svou dceru, která se sice naučila lézt, ale po rozpadu kyčle v roce 2017 se z ní stal ležák. To jí bylo 51 let…

Josef byl Věře milujícím a pečujícím otcem, ale v roce 2022 zemřel, zůstala na péči o ni jen maminka Viera, sama téměř nepohyblivá.

Věruška je sice mentálně na úrovni malé holčičky, ale je to její »věčné dítě« a celý svět. A Věrka naopak o svou maminku pečuje – v noci volá, zda je v pořádku. Obě ženy jsou na sebe citově fixované a potřebují pomoc osobních asistentek, aby mohly zůstat spolu v bytě, kde jsou zvyklé. Bez finanční pomoci by hrozilo, že budou odděleny do různých ústavů.

Viera se se svou životní láskou Josefem potkala, když jim bylo patnáct let. Ona se učila v Žilině prodavačkou, on studoval vojenskou školu. Vzali se o tři roky později, když Josef nastoupil k útvaru v Jincích u Příbrami. Na svoje první dítě se oba nesmírně těšili, bohužel porod vůbec neprobíhal hladce. Bolesti trvaly šestadvacet hodin, odtekla plodová voda, ale dítě porodními cestami nepostupovalo. Nakonec lékaři museli použít kleště. „Křičeli: dítě se dusí, dítě se dusí. Když ji vytáhli, byla vlastně mrtvá. Deset minut ji křísili,“ vzpomíná Viera a otírá si oči. Je vidět, že i po téměř šedesáti letech je vzpomínka na Věrčin komplikovaný příchod na svět bolestivá. „Kdyby mi tehdy udělali císařský řez, všechno mohlo být jinak,“ vzdychne.

Opustit ji? Nikdy!

Lékaři manželům Daňkovým nejprve tvrdili, že je holčička zdravá. Jenomže čas běžel a Věrka se neotáčela, neseděla… Nedostatek kyslíku jí poškodil mozek. „Dětský doktor nás nakonec poslal do Příbrami k neurologovi a ten mi řekl, že Věra bohužel nebude nikdy chodit a navíc je téměř jistě mentálně postižená. Vyšla jsem z ordinace, manžel pro mě přijel a viděl, že brečím. Řekla jsem mu, co se stalo, a plakal taky,“ říká maminka Viera. V šedesátých letech minulého století končila většina dětí s postižením v ústavech. I na Věrčiny rodiče lékaři naléhali, aby se dcery »zbavili« a pořídili si zdravé dítě. To však oba rezolutně odmítli.

Milující manžel i otec

Po roce 1968 už Josef nechtěl být u armády. Usoudil, že nejlepší péči se jeho dceři dostane v Praze, a proto odešel pracovat do stavebnictví, kde tehdy hledali lidi. Byl to způsob, jak se dostat do metropole. Manželé získali dvougarsonku na sídlišti Prosek, kterou po čase vyměnili za malý třípokoják. „Uklízela jsem paneláky. Tehdy často nejezdily výtahy. Dceru jsem brala s sebou a nosila ji do schodů. Pak jsem si našla práci jako prodavačka,“ říká Viera. S manželem si plánovali směny tak, aby vždycky mohl být někdo doma s malou Věrkou. Dívka sice skutečně nechodila, naučila se ale lézt. „Manžel byl úžasný. Postarat se, vyměnit pleny, nic z toho pro něj nebylo problém. A Věrka ho moc milovala,“ popisuje Viera.

 Skončila jako ležák

Druhé dítě Daňkovi nikdy neměli. Oba se až příliš báli, co by se mohlo stát. Společně měli jediné přání – postarat se co nejlépe o svoji Věrušku. A to naplnili. Jenže sil postupem času ubývalo. A stárla samozřejmě i Věra. Do roku 2017, když bylo Věrce 51 let, lezla po čtyřech a mohla se tak alespoň trochu pohybovat po bytě. Pak se jí ale doslova rozpadnul kyčelní kloub, který už nedokázal snášet zátěž neobvyklého pohybu. Po operaci už se nemohla hýbat vůbec. „Řekli mi, že s umělým kloubem by stejně nemohla lézt. A tak je z ní od té doby ležák,“ povzdechne si Viera.

Pomoc už potřebují obě

Oporu stále měla ve svém milovaném muži, ale Josefovi bohužel diagnostikovali rakovinu a v roce 2022 čtyři dny před Štědrým dnem zemřel. Maminka Viera je sama už téměř nepohyblivá. „Kolena mám umělá, kyčle operované, jednu nohu vůbec necítí, páteř špatnou, brní mi prsty, z rukou mi všechno padá. Můžou za to plotýnky, ale kvůli věku už nemá smysl je operovat,“ říká Viera, která se po bytě pohybuje jen s chodítkem. Na delší trasy ale potřebuje vozík. „Kolikrát jsem byla venku? Myslíte letos? Asi dvakrát,“ zamýšlí se Viera a dodává, že má alespoň panelákovou lodžii, kde se může nadýchat čerstvého vzduchu.

Viera celý život bojovala o to, aby mohla být se svou dcerou. Nic jiného si nepřeje. Pro Věrku je její maminka celý svět. „Když jdu v noci na záchod, volá na mě: maminko, není ti něco? Má o mne velký strach,“ říká Viera.

Miluje pohádky a Ordinaci v růžové zahradě

Přestože se Věra blíží seniorskému věku a její tělo také trápí neduhy stárnutí, mentálně zůstala na úrovni malé holčičky. „Je to takové moje věčné dítě. A hrozná „Keliška zvědavá“,“ usmívá se Viera. „Mami, nepomlouvej mě,“ volá z vedlejšího pokoje Věra, zatímco její maminka popisuje, jak dceři každý den nahrává pohádky, aby si je mohla večer pouštět. Zároveň má ráda seriál Ordinace v růžové zahradě.

Patroni příběhu: Saskia Burešová (79) a Jan Bendig (31)

Patrony tohoto příběhu jsou televizní moderátorka Saskia Burešová a zpěvák Jan Bendig, kteří společně dorazili do bytu obou Věrek.

„Je to velice dojemný příběh. Myslím si, že děláme dobrou věc. Především jim přeji zdraví. Vím, že jsou obě nemocné, ale přeci jenom, aby se to trochu zlepšilo, aby to ustály i psychicky,“ říká Saskia Burešová.  „A myslíme si, že když jim nějakým způsobem pomůžeme finančně, tak se ten jejich život určitě zlepší,“ dodávají oba.

 Vím, co to pro ně znamená

„Já miloval a budu milovat do konce života moje prarodiče… A já měl vždycky obrovskou radost, když jsem k nim mohl přijít přespat a nějakým způsobem jim pomoct nebo jim vykouzlit úsměv na tváři, protože už přece jenom nechodí tolik ven, tak jako to bylo dřív. Takže vím, co to pro ně znamená,“ okomentoval Jan Bendig to, jak moc důležité je pro Věrky nejen pomoc, ale i to, že se někým mohou třeba i jen mluvit.

Nechtěla jsem si to připustit

Při návštěvě Věrek si asi musí člověk uvědomit, že každý potřebuje někoho, kdo by se o něj postaral… „Já se přiznám, že jsem si to třeba nikdy ani nechtěla připustit. Pochopitelně, že vám ty myšlenky táhnou hlavou, protože když žijete tak dlouho spolu, tak každý je smrtelný. Ale vždycky jsem to zapudila pak ovšem, když ta situace přijde, tak je to o to horší,“ říká Saskia, které na začátku září zemřel manžel Petr Obdržálek (†84), se kterým byla 55 let.

VYBÍRÁME 99 840 KČ NA DOMÁCÍ ASISTENČNÍ PÉČI

Bez každodenní pomoci pečovatelů by se maminka s Věrou rozhodně neobešly. Asistenční péče v jejich případě znamená, že přijde pečovatelka každý den a jim pomáhá s těmito úkony:

• Pomoc při přípravě a podávání jídla a pití
• Pomoc při oblékání a svlékání
• Pomoc při přesunu na lůžko nebo vozík
• Pomoc při úkonech osobní hygieny
• Pomoc při použití WC
• Pomoc s úklidem a údržbou domácnosti
• Nákupy a doprovody k lékaři
• Pomoc s nácvikem a upevňováním motorických schopností

 Hodina péče stojí 160 Kč. Nadační fond Pečovatel by jim v roce 2026 zvýšil počet asistenčních hodin, které za ně platí, na 52 měsíčně za celkem 8320 Kč. „Státní příspěvky bohužel Věrkám nestačí. Aby mohly žít i nadále doma, kde to mají nejraději, tak jim každý měsíc s placením asistenční péče pomáháme. Jsou to moc hodné holky a pomoc si zaslouží,“ říká ředitelka Nadačního fondu Pečovatel, Monika Hlinková

CÍLOVÁ ČÁSTKA PRO TENTO PŘÍBĚH ZÁZRAKU BLESKU JE TEDY 99 840 Kč, KTERÉ POMOHOU ZAPLATIT ASISTEČNÍ PÉČI NA ROK 2026.

S čím pomáhá osobní asistentka?

Jednou z osobních asistentek, které se v rodině obou žen střídají, je Andrea Mišovicová, která pracuje pro Hewer (organizace poskytující osobní asistenci, registrovanou sociální službu). Byla u nich i během návštěvy Blesku.

* Jak vypadá péče, kterou poskytujete?

„Tou základní péčí je postarat se o Věrku. Počítá se do toho její osobní hygiena, podat jí stravu, zařídit léky, aby si je vzala. Ale také pomoc paní Věře. A to, co se týče nákupu, nějaké hygieny, vysávání, uklízení… Ale hlavně do toho spadá i aktivizace. To znamená, že si dáme kafíčko, popovídáme si…“

* Co by se stalo, kdyby tuto asistenční službu nebylo možné dál platit?

„To si nedokážu představit. Věřím, že paní Věra by to chviličku zvládala, ale jelikož na tom už taky není fyzicky tak, jak to dřív bývávalo, určitě by to pak nešlo. Neměly by nákupy. Protože paní Věra se sama nedostane ven. A o Věrku by nebylo postaráno.“

* Hrozilo by i to, že budou od sebe odděleny, protože půjdou do různých ústavů?

„Ano. Sice by o ně bylo nějak postaráno, ale o každou zvlášť.“

 *Takže tady vlastně plníme i to, že zůstanou spolu…

„Přesně tak. Že jsou spolu a jsou tam, kde jsou rády a kde jsou zvyklé.“

Pokud vybereme více než 100 %, peníze budou přerozděleny do ostatních sbírek Zázraku Blesku.