Viera se se svou životní láskou Josefem potkala, když jim bylo patnáct let. Ona se učila v Žilině prodavačkou, on studoval vojenskou školu. Vzali se o tři roky později, když Josef nastoupil k útvaru v Jincích u Příbrami. Na svoje první dítě se oba nesmírně těšili, bohužel porod vůbec neprobíhal hladce. Bolesti trvaly šestadvacet hodin, odtekla plodová voda, ale dítě porodními cestami nepostupovalo. Nakonec lékaři museli použít kleště. „Křičeli: dítě se dusí, dítě se dusí. Když ji vytáhli, byla vlastně mrtvá. Deset minut ji křísili,“ vzpomíná Viera a otírá si oči. Je vidět, že i po téměř šedesáti letech je vzpomínka na Věrčin komplikovaný příchod na svět bolestivá. „Kdyby mi tehdy udělali císařský řez, všechno mohlo být jinak,“ vzdychne.
Opustit ji? Nikdy!
Lékaři manželům Daňkovým nejprve tvrdili, že je holčička zdravá. Jenomže čas běžel a Věrka se neotáčela, neseděla… Nedostatek kyslíku jí poškodil mozek. „Dětský doktor nás nakonec poslal do Příbrami k neurologovi a ten mi řekl, že Věra bohužel nebude nikdy chodit a navíc je téměř jistě mentálně postižená. Vyšla jsem z ordinace, manžel pro mě přijel a viděl, že brečím. Řekla jsem mu, co se stalo, a plakal taky,“ říká maminka Viera. V šedesátých letech minulého století končila většina dětí s postižením v ústavech. I na Věrčiny rodiče lékaři naléhali, aby se dcery »zbavili« a pořídili si zdravé dítě. To však oba rezolutně odmítli.
Milující manžel i otec
Po roce 1968 už Josef nechtěl být u armády. Usoudil, že nejlepší péči se jeho dceři dostane v Praze, a proto odešel pracovat do stavebnictví, kde tehdy hledali lidi. Byl to způsob, jak se dostat do metropole. Manželé získali dvougarsonku na sídlišti Prosek, kterou po čase vyměnili za malý třípokoják. „Uklízela jsem paneláky. Tehdy často nejezdily výtahy. Dceru jsem brala s sebou a nosila ji do schodů. Pak jsem si našla práci jako prodavačka,“ říká Viera. S manželem si plánovali směny tak, aby vždycky mohl být někdo doma s malou Věrkou. Dívka sice skutečně nechodila, naučila se ale lézt. „Manžel byl úžasný. Postarat se, vyměnit pleny, nic z toho pro něj nebylo problém. A Věrka ho moc milovala,“ popisuje Viera.
Skončila jako ležák
Druhé dítě Daňkovi nikdy neměli. Oba se až příliš báli, co by se mohlo stát. Společně měli jediné přání – postarat se co nejlépe o svoji Věrušku. A to naplnili. Jenže sil postupem času ubývalo. A stárla samozřejmě i Věra. Do roku 2017, když bylo Věrce 51 let, lezla po čtyřech a mohla se tak alespoň trochu pohybovat po bytě. Pak se jí ale doslova rozpadnul kyčelní kloub, který už nedokázal snášet zátěž neobvyklého pohybu. Po operaci už se nemohla hýbat vůbec. „Řekli mi, že s umělým kloubem by stejně nemohla lézt. A tak je z ní od té doby ležák,“ povzdechne si Viera.
Pomoc už potřebují obě
Oporu stále měla ve svém milovaném muži, ale Josefovi bohužel diagnostikovali rakovinu a v roce 2022 čtyři dny před Štědrým dnem zemřel. Maminka Viera je sama už téměř nepohyblivá. „Kolena mám umělá, kyčle operované, jednu nohu vůbec necítí, páteř špatnou, brní mi prsty, z rukou mi všechno padá. Můžou za to plotýnky, ale kvůli věku už nemá smysl je operovat,“ říká Viera, která se po bytě pohybuje jen s chodítkem. Na delší trasy ale potřebuje vozík. „Kolikrát jsem byla venku? Myslíte letos? Asi dvakrát,“ zamýšlí se Viera a dodává, že má alespoň panelákovou lodžii, kde se může nadýchat čerstvého vzduchu.
Viera celý život bojovala o to, aby mohla být se svou dcerou. Nic jiného si nepřeje. Pro Věrku je její maminka celý svět. „Když jdu v noci na záchod, volá na mě: maminko, není ti něco? Má o mne velký strach,“ říká Viera.
Miluje pohádky a Ordinaci v růžové zahradě
Přestože se Věra blíží seniorskému věku a její tělo také trápí neduhy stárnutí, mentálně zůstala na úrovni malé holčičky. „Je to takové moje věčné dítě. A hrozná „Keliška zvědavá“,“ usmívá se Viera. „Mami, nepomlouvej mě,“ volá z vedlejšího pokoje Věra, zatímco její maminka popisuje, jak dceři každý den nahrává pohádky, aby si je mohla večer pouštět. Zároveň má ráda seriál Ordinace v růžové zahradě.
Patroni příběhu: Saskia Burešová (79) a Jan Bendig (31)
Patrony tohoto příběhu jsou televizní moderátorka Saskia Burešová a zpěvák Jan Bendig, kteří společně dorazili do bytu obou Věrek.
„Je to velice dojemný příběh. Myslím si, že děláme dobrou věc. Především jim přeji zdraví. Vím, že jsou obě nemocné, ale přeci jenom, aby se to trochu zlepšilo, aby to ustály i psychicky,“ říká Saskia Burešová. „A myslíme si, že když jim nějakým způsobem pomůžeme finančně, tak se ten jejich život určitě zlepší,“ dodávají oba.
Vím, co to pro ně znamená
„Já miloval a budu milovat do konce života moje prarodiče… A já měl vždycky obrovskou radost, když jsem k nim mohl přijít přespat a nějakým způsobem jim pomoct nebo jim vykouzlit úsměv na tváři, protože už přece jenom nechodí tolik ven, tak jako to bylo dřív. Takže vím, co to pro ně znamená,“ okomentoval Jan Bendig to, jak moc důležité je pro Věrky nejen pomoc, ale i to, že se někým mohou třeba i jen mluvit.
Nechtěla jsem si to připustit
Při návštěvě Věrek si asi musí člověk uvědomit, že každý potřebuje někoho, kdo by se o něj postaral… „Já se přiznám, že jsem si to třeba nikdy ani nechtěla připustit. Pochopitelně, že vám ty myšlenky táhnou hlavou, protože když žijete tak dlouho spolu, tak každý je smrtelný. Ale vždycky jsem to zapudila pak ovšem, když ta situace přijde, tak je to o to horší,“ říká Saskia, které na začátku září zemřel manžel Petr Obdržálek (†84), se kterým byla 55 let.
