Milý podporovatelé,

s obrovskou radostí vám mohu oznámit, že kniha Tulák úžasem je již na cestě z tiskárny a nejpozději příští týden ji budete mít ve svých knihovnách spolu s dalšími odměnami. 

Ještě jednou všem děkuji za vaši podporu, kniha je opravdu nádherná!

– Vítězslav 

Drazí přátelé a přispěvatelé,

chtěl bych Vám z celého srdce poděkovat za Vaši štědrou podporu během crowdfundingové kampaně na mou knihu "Tulák úžasem". I když se nám nepodařilo dosáhnout plného cílového financování pro vydání audioknihy, Vaše příspěvky umožní vytištění a distribuci tištěných kopií knihy, jak bylo původně plánováno.

Jsem nesmírně vděčný každému jednotlivci, který přispěl finančně, sdílel kampaň nebo mě podporoval slovy povzbuzení během tohoto projektu. Bez Vaší podpory by vydání této knihy nebylo možné.

Pro ty z Vás, kteří si vybrali odměny, Vás mohu ujistit, že pracuji na tom, aby Vám vybrané položky byly doručeny během měsíce září, jak bylo slíbeno. Těšte se na svůj výtisk knihy "Tulák úžasem" a další odměny, které jste si vybrali.

Ještě jednou Vám děkuji za to, že jste se stali součástí této cesty. Vaše podpora znamená svět a já se nemohu dočkat, až se s Vámi podělím o finální produkt naší společné snahy.

S vděčností,

Vítězslav Bečka

Moc všem děkuji za dosavadní podporu, opravdu nesmírně si ji vážím.

Ještě jsem chtěl zkusit vybrat trochu víc na vydání knihy, prodloužil jsem tedy projekt do konce června. 

Blížila se bouře, která se s hukotem větru hnala do údolí. Nekompromisně duněla lesem pod vrcholky hor, padala od zasněžených hřebenů jako temná lavina. Stromy se kymácely a listy létaly, ale jejich dialog pohltila bouře kolem. Celý les v pohybu, jen osamělá postava uprostřed hřmícího výjevu nehybná. Milarepa stál mezi stromy, bosé nohy zabořené hluboko v půdě, jeho fyzické oči zavřené. Vzduch přicházel ostrý a studený, čerstvý z dálky ledových vrcholků, ale na Milarepu už živly nepůsobily. Na sobě měl jen prostou látku omotanou kolem pasu, jeden z posledních pozůstatků života, který kdysi žil. Slunce pomalu ustupovalo za skalnatý obzor, jeho paprsky vrhaly slabé světlo za mraky. Jogín otevřel oči: pomalu a rozvážně plul lesem a sbíral ze země suché klacíky. Jeho pohyby připomínaly pohyby kočky, ani jeden nepromarnil, skoro jako by tančil. Jako by však vítr nechal Milarepu projít, protože se bez mrknutí oka vrátil do své jeskyně, ruce plné větví různých velikostí a historií. Jak se blížil, otvor jeskyně mu rostl před očima jako maják uprostřed temného a drsného moře. Uvnitř stále hořel malý oheň a osvětloval svými plameny vchod.

Když se Milarepa sehnul k malému vchodu, nehybně ztuhl.

Pomalu zvedl oči od země a přímo před sebou uviděl démona. Pálící oči a černá kůže, rozeklaný jazyk vířící přímo před rozpraskanými rty a syčení jakoby v arogantním opovržení. V očích démona se zračila čirá zuřivost, která v něm hořela jako strašlivé peklo. Zuřivost živená pilnou, spalující nenávistí. Hleděli si do očí snad celou věčnost, až nakonec Milarepa jejich pohled přerušil a rozhlédl se po jeskyni. Její nevelký prostor byl zaplněn mnoha dalšími démony, kteří se povalovali všude kolem. Zdálo se, že většina z nich si Milarepy ani jeho přítomnosti nevšimla, ostatní na něj jen blahosklonně a posměšně zírali – ale všichni bez hnutí. Milarepa si vzpomněl na svého učitele, jak přemohl sněžnou lvici, a vzpomněl si na jeho lekce. Musí to být projekce mé mysli, pomyslel si spoře oděný jogín, všechny ty negativní vlastnosti, které se vynořily a ožily v tomto skalním úkrytu. Posadil se tedy a začal recitovat mantry, mluvil s démony o soucitu a o šúnjatě. Démoni pokračovali dál, vařili mu jídlo, spali v jeho posteli, pomalu a záměrně vytrhávali stránky z jeho posvátných knih. Při pohledu na tuto svatokrádež se Milarepa rozzlobil a zakřičel na ně, aby vypadli z jeskyně a nechali ho být.

Tentokrát se dočkal reakce: všichni démoni se rozesmáli v hlubokém, třaskavém souhluku.

Když viděl, že se nedá nic dělat, zhluboka se nadechl a řekl: „Zdá se, že jste se rozhodli žít tady se mnou, a protože tato jeskyně je dost velká na to, abychom tu žili všichni společně, jsem otevřený lekcím, které mi máte přinést.“ Prošel kolem a setkal se s pohledem každého démona. Mírně se uklonil jejich přítomnosti a učení, které by mohli přinést.

V tu chvíli všichni démoni kromě jednoho zmizeli. Zbyl černý ďábel, vypadající ze všech zdaleka nejzuřivěji: z tesáků mu kapaly černé sliny. Stíny kolem něj byly husté jako olej a pohlcovaly mihotavé světlo jeskyně. Milarepa nevěděl, co jiného dělat, a tak se rozhodl vzdát se nejen své mysli, ale i těla. Přistoupil k démonovi a vložil svou vlastní nahou paži mezi jeho polootevřené čelisti.

„Jestli chceš, sněz mě.“ A s těmito slovy se poslední démon jogínovi uklonil a zmizel, zanechávaje za sebou jen syčící kaluž slin v hlíně.

NA CESTĚ DO AMARKANTAKU

Hlasitý bzukot cestujících, překypující jejich vzrušením, stánky jako balvany v této řece života. Je to scéna útočící na mé smysly. Vlastně je ovládá, vyčerpává veškerou schopnost mého vnímání. Čekáme na náš vlak z Váránasí do Amarkantaku, kde řeka Narmada vyvěrá ze země. Naše zavazadla se opírají jedno o druhé, odpočívají stejně jako my a připravují se na cestu, která nás čeká. Usrkávám čaj, v druhé ruce držím knihu a jen občas se ohlédnu po hodinách nad nádražím.

Už jsem tu někdy byl?

Ne, tady ne. Ale mám pocit, že ano. Staré zaprášené hodiny ukazují 11:52, což je přesně 12 minut poté, co jsme měli odjet na našem modrém stroji. Řádně to zaznamenám a sklouznu pohledem zpět ke slovům ve svých rukou.

„Vittale.“ Z hluku, který pohltil nástupiště, se ozve hlas mého společníka a já vzhlédnu k Tarinovi, který se tváří znepokojeně. Následuje ho indický muž v košili s krátkými rukávy a kravatou. „Vlak do Amarkantaku má podle všeho hodinové zpoždění.“

„Podle všeho, nebo podle něj?“ Podívám se na muže v uniformě, na kterého Tarin ukazuje, pokrčím rameny a odpovím: „Takže oběd?“

Když si v jídelně dáváme oběd, reproduktory zapraskají a spustí proud slov. Druhé hlášení je pravděpodobně v angličtině, ale my zachytíme jen: Gaurella. Nástupiště 6. Odjezd. Naše pohledy se setkají a my vy-letíme z restaurace směrem k nástupišti, taška se samosami znepokojivě poletuje vzduchem, než se vrhneme na palubu plnícího se vlaku. Jedeme na stanici Pendra Road.

Vlak se mírně pohupuje, slunce skrze mé zavřené oči mizí za obzorem, cvrkot cestujících je jen okolní kulisou. Na čele mi vyraší krůpěj potu, jako květina pod náporem jara, která opadá, jen aby místo ní přišly další dvě. Upadl jsem do kokonu nevědomí, blaženě nevnímám spalující horko dominující vagonu. Velký kovový ventilátor jen občas prořízne vzduch, jeho vánek mizí jako voda na uschlé půdě.

Znovu se mi otevřou oči a vidím prostor zahalený do tmy, jehož břicho je plné lidí. Vždy tři lůžka nad sebou, tmavé obrysy se choulí v rozích a na okrajích lůžek kolem nehybných cestujících. Celé rodiny na podlaze, pod tenkými přikrývkami, schované před tmou. Chvíli na tu scénu zírám, nechávám oči, aby si zvykly, a mozek také.

Jako obvykle nejsou ve vlaku žádná hlášení o zastávkách, a tak se tiše šouráme ze svých lůžek, protože se nemůžeme spolehnout na nic jiného než na odhadovaný čas příjezdu. Jemně probudíme otce rodiny, který odpočívá na podlaze pod námi, a nabídneme jim naše lůžka na zbytek cesty. S přimhouřenýma očima vstupujeme do ostrého světla těsně u dveří vlaku. Prodává se totiž vždy víc lístku, než je lůžek. Podlaha je vždy celá posetá lidmi, často vám v sedě spí jeden či dva lidi u nohou na lůžku.

Kolem dveří tiše čekají na odchod cestující všeho druhu, sádhuové v dhótí nebo obchodníci v košilích a kravatách. Zvláštní kontrast v tuto pozdní hodinu. Je něco málo po jedné hodině ranní, podle jízdního řádu zhruba čas naší zastávky. Zdá se přirozené zeptat se spolucestujících, zda vědí, kdy dorazíme na stanici Pendra Road. Toto jsou odpovědi od ostatních cestujících:

„Pendra Road? To jste přejeli. To byla předchozí stanice.“

„Neumím anglicky, promiňte.“

„Pendra Road, žádná zastávka.“

„Vlak má vlastně zpoždění, budeme tam za hodinu.“

„Tento vlak nejede na Pendra Road, musel jste přestoupit na jiný vlak.“

„Neboj se, taky tam jedu. Je to další zastávka.“

Dobře, takže oficiálně panikaříme. Ve zbrklém, impulzivním rozhodnutí zjistit, kde jsme, vyskakujeme ze stojícího vlaku a sprintujeme k nádraží. Jak se jeho rysy v noci vyostřují, prázdné cementové stavbě dominuje velký nápis s odlupujícími se písmeny: „Jaithari“. Do prdele. Tam rozhodně nejedeme. Mé kroky opět těžce dopadají na zem, v uších mi bubnuje krev. Padám do jiného vozu za Tarinem, obrovský batoh mi přeletěl přes ramena a přimáčknul mě čelem k zemi. Zatímco se snažím popadnout dech, vzhlédnu zpod batohu a spatřím několik vojáků s připravenými zbraněmi, jejich hlavně v našich široce rozevřených očích. Pád obličejem do vlaku? Nejsem jeho příznivcem. Kalašnikovy? Také ne. Vojáci naštěstí mluví dobře anglicky a po počátečním úleku z našeho náhlého vstupu pokračují v konverzaci, samopaly klidně položené na prsou. Do našeho stanoviště zbývá ještě 40 minut. Plus minus hodinu.

Nakonec se s vojáky srdečně rozloučíme, a to s takovou zdvořilostí, jaká je vyhrazena pouze lidem s nabitými zbraněmi. Pak s Tarinem vy-jdeme na malé nástupiště na Pendra Road. Hodiny na mém telefonu ukazují 2:12 ráno, přesně mezi nápisy „Žádný signál“ a „13 % baterie“. V podstatě dokonalá kombinace pro baťůžkáře.

PROLOG

VZBUĎ SE

Chlad skla mě svým klidem vrazí zpátky do reality. Připomíná mi to časy dávno minulé, mé menší já, přitisknuté k oknu tak silně, že téměř cítím, jak kolem mě proudí vzduch. Alpy se tyčily nade mnou a slunce je osvětlovalo září milionu jasných hvězd, jakoby hořely. Mrkáním jsem zaplašil jas a Alpy zmizely, nahradily je himálajské vrcholky a propast zející vedle úzké prašné cesty. V pozadí zní hudba a já si na okamžik nejsem jistý, jestli se mi to ještě nezdá. Jako když se otevřou stavidla přívalové řeky, naplní se mé uši kakofonií zvuků. Odstíny smíchu vrhané živým hovorem a různým dětským pláčem soupeří s dychtivým kdákáním kuřat a těžko zařaditelná bollywoodská hudba řvoucí ze sterea připomíná hustou omáčku v tomto vroucím hrnci indického pejska a kočičky. Zhluboka se nadechnu a snažím se zahnat mlžný opar, který mi jako vřesoviště za časného rána zahaluje mysl. Připadám si jako můj první počítač: pomalu se spouští, mručí si a vrčí, kňučí a sténá.

Alespoň mi není nevolno z cestování, pomyslím si, což mi na rtech vyvolá slabý náznak úsměvu. Ty prášky se o to rozhodně postaraly. Když jsem byl mladší, vždycky jsem trpěl automobilovou nevolností, a i když jsem z ní vyrostl a shodil ji jako starou kůži, něco na představě, že budu kličkovat po himálajských silnicích v rychlém autobuse bez dveří, mi úplně nesedělo s instinktem přežití. Nákup jakýchkoli léků v Indii je dobrodružství samo o sobě, jak by se dalo očekávat v malém zaprášeném obchodě plném krabiček s barevnými pilulkami, které mají potenciál někoho buď zabít, nebo ho učinit nesmrtelným. Jeden takový obchod, identifikovaný podle odlepující se cedule s nápisem „Drogy“, se nacházel v Rišikéši, přímo mezi stánkem s ovocem a improvizovanou hromadou hořícího plastu. Překročil jsem spící hlídací krávu, vyhnul se letícímu míčku a strčil hlavu do zaprášené lékárny. Skříňky a plochy přetékaly schránkami se vším možným od každodenních vitamínů po těžké opiáty a spoustu ajurvédských prášků. Indové se s léky nemažou a recepty vnímají jako ryze imperialistický vynález. A tak stařík, moudrý životem a naprosto bezradný s angličtinou, jen namátkově kýval na mé dotazy a ujistil mě, že tyhle malé barevné pilulky se postarají o případnou nevolnost z cestování. Možná navždy. Jak se teď snažím nesklouznout do další halucinace, stále nejsem rozhodnutý, zda jsou pilulky z kategorie „smrt“, nebo „nesmrtelnost“. Musím dát za pravdu starému muži: rozhodně mi není špatně z cestování.

Alenka volá, čeká na Vás v Říši divů.

Smyčkové znělky pro bitvy mezi tančícími okvětními lístky v hyperdimenzionálním prostoru, který se táhne celou věčnost. Celý život žiraf v cylindrech, které debatují s cockneyským přízvukem a popíjejí z vysokých sklenic barevných kuliček. Housenka kouřící vodní dýmku a mluvící pozpátku o pilulkách, které vás zvětšují, které vás zmenšují.

Sedí na kukuřičné vločce. Jíst vaječného panáčka. Já jsem mrož. Já jsem mrož. Já jsem mrož.

ŘEKL JSEM: „VZBUĎ SE!“

Chlad skla mě svým klidem vrazí zpátky do reality. Alespoň si myslím, že je to realita, i když v pozadí stále hraje slabá ozvěna Beatles. Natáhnu se, abych vytáhl svá sluchátka, jen abych si uvědomil, že mi leží zamotaná v klíně. Zbytky zoologického pandemonia z mé mysli rychle mizí, jako když ranní slunce vysušuje temnotu právě odcházející noci. Objímá mě vůně kadidla a já si nedokážu vybavit, jestli tu byla i předtím. Znovu se nadechnu a hustou mentální mlhu se snažím vytlačit hustým kouřem omamné vůně. Pokouším se udržet svou realitu pohromadě, celá ta zatracená věc se neustále kroutí a klouže, jako hrad z písku za prudkého deště.

Jak dlouho už jsem v tomto autobuse?

Řekl jsem to nahlas?

Otočím se a očekávám nechápavý pohled svého společníka, ale Tarin je stále v Říši divů, a tak se zdá, že obě otázky zůstanou nezodpovězeny. Je horko, i když zdaleka ne takové jako na spalujících pláních pod námi. Nazval bych to pozitivní stránkou věci, kdyby se mi oblečení nelepilo na tělo a nesrůstalo s časem a prostorem. Základním nervovým příkazem zjišťuji, že došlo ke ztrátě veškeré funkčnosti nohou, stejně jako k silné dehydrataci, která má za následek výpadek verbální komunikace. Nechám ruku klesnout směrem ke svému batohu a probíjím se v něm pro láhev vody. Obsah láhve je stejně horečnatý jako já, ale aspoň se cítím jako sladký monzun po období sucha. Možná nevím, jak se cítí ryba v moři, ale mám velmi dobrou představu o tom, jaké to je být pouští.

Jak dlouho už jsem v tomhle autobuse?

Připadá mi to jako věčnost.

Řidič bere nedostatek místa na silnici jako výzvu a výmoly jako cvičné terče. Říkejte mi, že jsem staromódní, ale vždycky jsem si myslel, že brzdy a bezpečnostní pásy hrají v dopravě důležitou roli. Ukázalo se, že vás jen drží zpátky a zpomalují. V Indii naštěstí nedochází k nehodám. Téměř nikdy. Dobře, až na tu, kterou jsem měl v rikše v Gudžarátu. A taky ještě ta situace v Dillí. Nezapomeň taky hned na svůj příjezd a první taxi. No, když o tom tak přemýšlím, možná celá tahle akce není vůbec bezpečná, ale sakra, já jsem zmaštěnej práškama na nevolnost.

Jedna pilulka vás zvětší, jedna zmenší. Zeptejte se Alenky.

Z okna za mnou zvrací mladá dívka a ty zvuky ve mně vyvolávají bolestivé vzpomínky. Rychle si strčím sluchátka hluboko do uší a zapnu hudbu.

Zavřu oči a propadám se, rozpouštím se jako sněhová vločka v housenčině dýmce.

Volala Alenka, hledají Tě v Říši divů.

Stále opakující se znělka hrající pro tančící okvětní lístky ve věčnosti, táhnoucí se vesmírem. Starší žirafy v zaprášených kloboucích, vřískající jako tučňáčci, balancující na nose s kuličkami. Motýl kouřící vodní dýmku, jeho oči jako pilulky, které tě zvětšují, zmenšují.

Kukuřičná vločka pojídá vajíčkáře. Mrooooož. Mrooož. Mrož.

ŘEKL JSEM: „VZBUĎ SE, KURVA!“

Chlad skla mě vítá zpět se zdvořilou důvěrností světa, ve kterém vám gauč neodmlouvá. Chce se mi křičet. Chce se mi strhnout si kůži a vybuchnout, ale jen tu sedím, potím se a snažím se vzpomenout, kam přesně to jedeme. Sedačka přede mnou je tvrdá a soupeří v prostoru s mými koleny, neúprosně v tomto teritoriálním boji získává nad nohama výhodu. Možná vůbec nezískává nad nohama výhodu, ani nevyhrává, ani neprohrává. Sedadla vlastně představují podstatu objektivity, rozdávají prostor rovnoměrně a bez předsudků. I když já bych teď nějakou zaujatost ve svůj prospěch opravdu potřeboval. Po zadní straně sedadla se táhnou malé praskliny, které vyznačují mapu všech křižujících se cest. Zajímalo by mě, která z těchto prasklin bude ta moje. Ale vždyť já nejsem prasklina. Vsadím se, že jsem spíše jako ta žvýkačka támhle. Rozhodně mám pocit, jako by mě někdo rozžvýkal a nechal vyschnout do neměnné věčnosti, tvrdé jako kámen.

Jak dlouho jsem v tomto autobuse?

Ta dáma se tentokrát rozhodně otočila.

Hudba stále hraje, i když v telefonu mám jen pár alb a mám pocit, že zrovna tohle se stále opakuje. Z nějakého důvodu mám teď opravdu náladu na Beatles. Zhluboka se nadechnu, obohacený atmosférou autobusu a snažím se uvolnit svaly. Vystřelují do nich drobné křeče a mé tělo zůstává zamrzlé ve stavu neustálého očekávání. Noci a týdny se plíží, a přesto se horečka stále skrývá uvnitř, zakazuje spánek a odpočinek, našeptává mi do ucha. Zjišťuji, že mám ruce pokryté studeným potem, když si jimi pomalu třu obličej, a jako nedobrovolný bonus vydávám tiché zasténání. Jedna z nich mi zůstává v opoře a druhou sahám do batohu. Vypadne z něj kniha a uvízne mi mezi nohou a batohem, nehybně jako dítě při obzvlášť amatérské hře na schovávanou. Natáhnout se pro malý svazek rukou je herkulovské úsilí, ale na poslední chvíli mi neodskočí, ani se z jeho stránek nestane kouř. Prášky už asi přestávají účinkovat.

Snažím se vzpomenout si na časy pohody, v zoufalé snaze uniknout hrbolaté indické cestě. Kniha v mé ruce mi nabízí okno do času, kdy jsem jako dítě ležel v posteli, přitulený k rodičům a četl si s nimi. Vypadá to tak útulně… tak bezpečně… ač mi vůně stránek rozechvívá srdce, vzpomínka se rychle rozplývá a neposkytuje žádné útočiště. Stránky pod mými prsty zůstávají němé. Hlasité ticho vzpomínky mi zvoní v uších, a tak raději knihu vrátím do tašky a přitáhnu si vyprázdněnou láhev k ústům. Nechám trochu vody, aby se mnou rozlila a uklidnila hrdlo. Zdá se, že se mlha rozplynula, snad ji odnesl vítr, který se prodírá otevřenými dveřmi. Jako by chtěl řidič zdůraznit velkolepý odchod těch malých barevných pilulek z mého těla, vyřízne prudkou zatáčku a jen těsně mine menší auto projíždějící kolem. Naštěstí nemám co zvracet. Cestování dimenzemi, abych se vyhnul nevolnosti, mě vyčerpalo jak psychicky, tak fyzicky; možná bych se mohl pokusit nevolnost zaspat.

Když se začnu vzdalovat vědomí, s úlevou si uvědomím, že tentokrát mě nečeká žádná země divů, jen černý, bezesný spánek.