„Bylo mi čtrnáct, když jsem spadla pod vlak. Bylo pátek třináctého 20:45. Tu minutu si pamatuju dodnes.“
Ten den jela Naďa z Otrokovic domů. Spěchala – ujel jí trolejbus a bála se, že nestihne vlak. Při nastupování se jí batoh zachytil o kliku dveří. „Vlak se rozjel, dveře se otevřely a já se pověsila za batoh. V tu chvíli se mi změnil celý život,“ vzpomíná. Spadla mezi nástupiště a koleje. „Rozbila jsem si hlavu a ruka zůstala pod kolem. A tím to všechno začalo.“
Probrala se až v nemocnici. Nikdo jí neřekl, co se stalo. Až po týdnu na převazech, když si stěžovala panu primářovi, že ji svědí prsty, tak jí pan primář řekl: ‚Ale ty žádné prsty nemáš.‘
"To byl okamžik, kdy se mi zhroutil svět.“
Následovaly měsíce v nemocnici, plné operací, převazů a nekonečného čekání. Lékaři se snažili zachránit, co z ruky zbylo. Zpočátku měla Naďa zachovanou část dlaně, ale bez prstů. Doufali, že časem půjde vytvořit funkční úchop. Jenže se objevily komplikace – infekce, špatně se hojící rána a ostrá bolest v nervových zakončeních.
Během několika měsíců podstoupila řadu reoperací. Lékaři zkracovali kost, upravovali měkké tkáně a znovu zašívali pahýl, aby bylo možné jednou nasadit protézu. Každý zákrok znamenal nový začátek, další naději i další zklamání. „Vždycky jsem doufala, že tohle už bude naposledy. Že se to konečně zahojí,“ říká tiše.
Po všech zákrocích jí zůstalo asi dvě třetiny předloktí – hladký, citlivý pahýl, který se stal jejím novým začátkem. Dlouhé týdny se učila s ním žít. I obyčejný dotek látky bolel, jizvy pálily a každý pohyb připomínal, že její tělo už nikdy nebude stejné.
Z holčičky, které do té doby řešilo školu a kamarády, se přes noc stal člověk, který bojoval o to, aby zvládl obyčejné věci – obléct se, najíst, učesat, napsat dopis. A přesto, že svět kolem ní se měnil, ona v sobě našla sílu jít dál.
„Nejtěžší bylo smířit se s tím, že už nikdy nebudu stejná. Ale zároveň jsem si uvědomila, že i když mám míň, můžu toho dokázat víc.“
Po letech plných bolesti a hledání rovnováhy se Naďa vrátila do školy, dokončila ji a vyučila se v oboru, který jí umožnil pracovat i s jednou rukou. Bylo to období, kdy se zraněné dívce začalo vracet sebevědomí. Každý úspěch, i ten nejmenší, znamenal vítězství – podepsat se, otevřít lahev, připravit si jídlo. Postupně se naučila dělat věci po svém, jinak, ale s neuvěřitelnou vynalézavostí.
Získala první práci a začala znovu věřit, že může žít normální život. Brzy potkala svého partnera a spolu si vybudovali rodinu. Dnes je Naďa mámou čtyř dětí, jejich každodenním motorem a vzorem. Přes den se stará o domácnost a děti, večer pracuje z domu – digitalizuje sbírky zákonů pro projekt Zákony pro lidi. I bez pravé ruky zvládá všechno, co život přináší – vaření, přebalování, uklízení, i všechny malé věci, které většina lidí považuje za samozřejmé. Každý den pro ni znamená nový důkaz, že s odhodláním a vírou se dá zvládnout cokoli.
„Dělám všechno sama. Vařím, přebaluju, oblékám děti, i tkaničky jim zavazuju nohama a zubama. Děti mě sledují a učí se ode mě, že všechno se dá zvládnout.“
Před třemi lety, ještě než se narodilo její čtvrté dítě, podala žádost o moderní myoelektrickou protézu. Chtěla se starat o miminko se dvěma rukama – bezpečně, plnohodnotně. Lékařské posudky potvrdily, že má nárok. Přesto VZP žádost zamítla.
Naďa se nevzdala. Odvolala se, a když ani to nepomohlo, obrátila se na soud. Městský soud v Praze jí dal za pravdu a přiznal jí nárok na protézu. Jenže VZP rozhodnutí ignorovala a vydala nové zamítavé stanovisko – se slovy, že podle nich na nic nárok nemá.
„V tu chvíli jsem si řekla, že už nebudu čekat, až mi někdo dovolí žít naplno. Že to vezmu do vlastních rukou – i když zatím jen jedné.“
A právě proto vznikla tato sbírka. Naďa nechce výhody ani lítost. Touží po tom obejmout své děti oběma rukama, pohladit je po vlasech, vzít je do náruče, když pláčou, tak jako ostatní maminky. Chce jim zapnout bundu s lehkostí, pomoci jim se školní taškou, nakrájet chleba k večeři a zvednout své nejmladší miminko bez strachu, že ho neudrží..
„Děti jsou můj důvod. Naučily mě, že i když máš polovinu toho, co ostatní, můžeš dávat dvojnásobek.“
Dnes Naďa čeká jen na jediné – na bionickou ruku, která jí pomůže být tím, čím už dávno je: silnou mámou, která nikdy nepřestala bojovat.
