Kolem 2. roku věku jsem si začala všímat, že je něco jinak. Dcera nezačínala mluvit, nereagovala na oslovení, nehrála si jako ostatní děti a opakovala určité věci dokola. Hračky stavěla do řady a nechtěla, aby se někdo zapojil. Na hřišti se nepropojovala s dětmi, hrála si pouze stereotypně. Byla fascinována vodou a často běhala dokola nebo hodiny skákala. Každý den byla v jiném světě.
Dnes dcera stále nemluví, používá pouze dvě slova – „mami“ a „ne“. Ve 4 letech je stále plně plenkována, potřebuje pomoci se svlékáním, oblékáním a hygienou. Nemá pud sebezáchovy, což znamená, že každá cesta je pro nás stresující a někdy i nebezpečná. Dcera často vbíhá do silnice, musí se vyhýbat místům s vodou, protože do ní skáče. Už dvakrát jsem ji musela zachraňovat.
Péče o dceru je velmi náročná. Potřebuje klid, jistotu a bezpečí. Hluk, spěch a změny ji rychle zahltí.
Někdy stačí drobnost, nečekaný zvuk nebo změna prostředí a moje dcera začne panikařit, plakat nebo se uzavře do sebe. V těch chvílích jí nemohu jednoduše uklidnit, jen jí držím a snažím se jí tím vším provést.
Přesto musíme pravidelně cestovat na logopedii, rehabilitace, terapie a vyšetření. Cestování hromadnou dopravou je pro ni velmi stresující. Silný hluk, nečekané zvuky a situace způsobují, že její svět se rozpadne. Cestu autobusem nebo vlakem často vůbec nezvládneme, nebo ji musíme předčasně ukončit.
V současné době si auto půjčujeme od babičky, ale její auto je ve špatném technickém stavu a je pro nás těžké sladit jeho využívání. Auto pro nás není luxus, ale jediný způsob, jak se dostat tam, kam dcera potřebuje, v klidu a bez stresu.
Jako samoživitelka si nemohu dovolit pořízení auta. Pracuji na částečný úvazek, protože dceřin stav vyžaduje každodenní péči. Pořízení auta je pro mě finančně nedosažitelné.