Ahoj, já jsem Loki. Narodil jsem se 21. 3. 2025 jako sedmé štěně z vrhu. Byl jsem malinký, ale už tehdy jsem měl obrovskou chuť do života. Musel jsem se pořád přetlačovat se sourozenci, abych se vůbec dostal k soustu, a to je co říct, když jsem byl nejmenší. Dokonce si mysleli, že jsem slepý, protože mi trvalo mnohem déle než ostatním, než jsem začal reagovat na podněty.
Zpočátku jsem na sobě nenechal nic znát. Choval jsem se jako běžné štěně, mazlivý, ale oproti ostatním velice klidný. Příznaky mojí nemoci se začaly pomalu projevovat s postupným přechodem na granulky, které mi tak moc chutnaly. Nejříve to nebylo jasné, jen jsem ležel a byl unavený.
Ale pak přišla ta první epizoda. Blouznil jsem, chodil dokola, slintal a narážel do věcí. Páníček mě odvezl k veterinářce, která bohužel nevěděla, co se mnou je. Měl jsem zvýšenou teplotu, takže jsem dostal injekci a druhý den už bylo vše zase dobré.
Epizody se mi vracely a zase odcházely. Nevěděl jsem proč. Až najednou na procházce jsem něco snědl a zažil tu nejhorší epizodu, kterou jsem kdy měl. Páníček se mnou hned vyrazil k veterinářce, která nás poslala k odborníkům na důkladné vyšetření.
U odborníků to byla panečku jízda. Brali mi krev a dokonce mi oholili i bříško. Byl jsem tam dlouho a pořád jsem nechápal, co se děje. Nakonec mi oznámili diagnózu. Podezření na portosystémový zkrat. Prognoza byla nejistá. Páničkovi řekli, že si mě tam nechají, protože mě musí stabilizovat. Tři dny jsem tam čekal a fňukal ať se vratí.
Konečně je zpátky. Veze si mě domů a sebou si vezu i výslužku. Prášky a speciální jaterní dietu, aby mi bylo dobře.
Od té doby je mi naštěstí zatím dobře. Byl jsem ještě na jednom podrobnějším vyšetření, kde se moje diagnóza potvrdila. Teď čekám, co se bude dít dál, a doufám, že brzy budu moct fungovat jako normální pejsek, bez prášků a omezení.
Operace mi dá šanci na život, po kterém tak toužím. Život, kde budu moct běhat a hrát si bez omezení, chodit na dobrodružné výpravy a jíst ty mňamky, o kterých tolik sním.
