Co vlastně dělám?

Již 28. března tohoto roku se já, mladý česko-italský cestovatel NICO MORO vydám na svoji největší životní pouť! 

A odkud a kam to vlastně bude? 

Cesta započne v hlavním městě Nepálu, tj. Káthmándú, ze kterého budu pokračovat pouze pomocí svých dolních končetin až do své rodné Třebíče na Vysočině, která je věhlasná díky svým památkám UNESCO, pompézní vánoční výzdobě, nízkým mostům, které se snaží kamioňáci s vysokým sebevědomím a ještě s vyšším kamionem podjet, a doufám, že v budoucnu bude jestě známější kvůli mně!

Takovou dálku, tak to dozajista nepůjde jen pěšky, ale sem tam si cestu zkrátí nějakým tím autostopem, říkáte si… Omyl! To mě ještě neznáte dostatečně dobře. Jsem totiž chodec srdcem i duší, který se zálibou počítá puchýře před spaním, když mě zrovna ve spánku vyrušují divočáci, divocí psi, automatické zavlažování fotbalového hřiště či Albánci. Takže žádné stopování nepřipadá absolutně v úvahu. To bych si tu ruku raději snad uříznul.

Stále si myslíte, že fabuluji?

Víte, co jsem řekl taxikářce v Řecku uprostřed rozpálené silnice, na které byste si klidně mohli připravit steaky typu medium rare? Kategorické Ne! pozn: Tedy v českém překladu, protože v řečtině české slovo ne znamená ano, a to jsem měl vody asi jako děti v Africe – málo. 

To ale nebylo zdaleka to nejhorší ne, které jsem za svého života řekl. Nejtěžší to bylo v Bordeauxu, kdy mně obědvající Portugalci nabídli odvoz do Porta. Dokonce i s ubytováním a jídlem. Jejich velkorysou nabídku ve stylu: calvados, víno, Porto jsem ale opět odmítl a když jsem na konci tohoto dne absolutně vyčerpaný, jako krysa skomíral v bolestech na asfaltu, tak jsem svého jednání litoval. Teď jsem ale šťastný, že jsem jejich ofertu odmítl, protože bych pak nemohl lidem na autobusové zastávce říkat, že jsem tu cestu neabsolvoval jen pěšky, ale že jsem se honosně vozil v automobilu jako císař František Ferdinand d'Este. Jsem is vědom toho, že je to kolikrát až k neuvěření, ale skutečně si z Vás nestřílím.

Ovšem najdou se i situace, ve kterých do nějakého toho rychlejšího povozu nastoupit musíte, poněvadž říkat o půlnoci dvaasedmdesátiletému Řekovi, který vás chce odvézt necelé dva kilometry do fobtalových šaten, kde budete tu noc spát a který ke všemu ráno vstává do práce, že půjdete dvacet minut pěšky, by byl už vážně vrchol fanatismu. A ve finále to bylo ještě delší, protože to bylo mimo mou trasu a já jsem musel jít ráno vrátit klíče…

Zpět ale k mé nynější trase. 

Kolik, že to bude vlastně kilometrů? 

Spočítané to mám sice důkladně jako vězně na Mírově, ale chtěl bych se držet zvučného a magického čísla 7777 kilometrů, aby se to chlapům pamatovalo stejně dobře jako velikost podprsenky jejich dam a naopak ženám jako počet párů jejich bot, a tam by ta odchylka určitě také zahrála významnou roli, něco podobného jako Leonardo DiCaprio v Titanicu, 

Tohle numero o dost vyšší než Sněžka a o něco málo nižší než Mount Everest bych chtěl zdolat v šibeničním termínu 9 měsíců. Své by o tom mohla vyprávět Milada Horáková, 

V tomto odvětví extrémní turistiky nejsem žádný nováček. Absolvoval jsem již tyto cesty:

Třebíč – Střítež (5 km, 2 hodiny) Tuto jsem jsem absolvoval x krát, když mně bylo 6 až 10 let, protože jsem chodil pěšky za mámou na benzínku do práce a v batohu jsem měl buď svého psa nebo kočku.

Třebíč – Lipník (13 km, půl 3 hodiny) Bylo mně 14 a jelikož jsme se s kamarádem vykradli z domu a peníze měli jen na vstup, tak to jinak ani nešlo. PS: Jakmile jsme tam došli, tak vstup byl zdarma a za 20 minut zavírali. Za ty tři písničky a jednoho panáka to ale stálo. 

Třebíč – Jihlava (40 km, 7 a půl hodiny) Vyšli jsme s kamarádem o půlnoci. Po cestě jsme fotili každou značku, aby nám to lidé věřili a před tabulí Jíhlava se nám všechny přístroje vybily. 

Třebíč – Vídeň (Ne ta u Žďáru, ale ta v Rakousku, 150 km, 5 a půl dne) Pokud počítáte lépe než já na gymnáziu, tak jste správně u čísla 203. Já ale stále chodím po špatné straně silnice. 

Paříž – Santiago de Compostela (opět, ne to město v Chile, ale ve Španělsku, 1600 km, 55 dní) Jo, tak tohle už je konečně číslo, které lidem vyrazí dech, stejně jako to dokázala Pamela Anderson v Pobřežní hlídce. O takové cestě už by se dokonce mohl vydat i nějaký ten cestopis. Třeba tento: https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/pesky-z-parize-do-santiaga-321920135

Athény – Soluň (550 km, 19 dní) Cesta, kterou jsem absolvoval už pouze já sám a na které jsem zjistil, že to má spíše více výhod než nevýhod, Třeba tu, že jste o osmdesát kilogramů lehčí. 

No a jaký bude můj přesný harmonogram cesty? Pokud vás to zajímá do detailu stejně jako mě, tak se podívejte na kompletní plán mé cesty: https://ucnmuni-my.sharepoint.com/:w:/g/personal/512950_muni_cz/ETwyWTfepJJGksgJwRm1pr4BISnIATuwfYxSHEOl_Vv8EQ?rtime=HO45fOQa20g

Tohle dát dohromady nebyla vůbec žádná sranda. Ještě, když jsem tu trasu několikrát přeplánovával. Strávil jsem u toho tolik času, asi jako pijani po hospodách za 3 měsíce intenzivního nasávání. 

V dokumentu mám rozplánový každý den cesty, ale takhle to nikdy nemůže přesně vycházet, takže jsem musel ještě rozsepsat jednotlivé checkpointy, abych se mohl po každé změně rychleji adaptovat a nedocházelo k žádným zbytečným stagnacím. 

Jsem si vědom toho, že ne každý z Vás si těch 79 stránek chce projít, takže Vám vypíšu jednotlivé státy, kterých bude dohromady 13 a k nim připíšu úspornou charakteristiku. Počet dní a kilometrů berte, prosím, orientačně. Přesně se to naplánovat skutečně nedá.

Nepál – 11 dní, 336 km – Přiletím, obstarám vízum, ubytuji se v hostelu, ve kterém strávím 2 dny, abych se aklimatizoval, zvyknul si na změnu času a počasí. Rád bych také dostal také nějaké rady a tipy od místních. 

Indie – 35 dní, 1178 km – Dojdu na hranice, kde jim předložím vízum, které jsem si už obstaral v Praze, jelikož v momentě, kdy do země přijdete po zemi, tak Vám nestačí e-vizum, ale musíme mít to klasické, vlepené ve Vašem cestovním pasu. 

Pákistán – 40 dní, 1362 km – Jediná možnost, jak se dostat do této země pozemní cestou z Indie je přes Wagah (= jediný přechod na téměř tři tisíce kilometrů dlouhé indicko-pákistánské hranici), kde mně bude stačit, abych se prokázal e-vízem, avšak pákistánské území není přístupné úplně celé, takže jakmile dojdu do Karáčí, tak budu muset odletět do Maskatu v Ománu.

Omán – 11 dní, 321 km – Jelikož v této zemi budu méně něž 14 dní, tak mně bude stačit akorát razítko (= zjednodušené vízum), které je dokonce zdarma. Ovšem při delším pobytu by se podmínky pozměnily. 

Spojené arabské emiráty – 4 dny, 137 km – Co se týče víza, tak zde platí stejné podmínky jako v Ománu. Takže dojdu do Dubaje, prohlédnu si Burj Khalifu a poletím do Teheránu.

Írán – 30 dní, 974 km – Tady to bude asi nejhorší, protože nemám záruku, že obdržím vízum na letišti, které stojí zhruba 70–80 euro + cestovní pojištění (cca 20 euro) a také potvrzení o hotelu alespoň na první noc. Vízum mně vystaví nejspíše jen na měsíc, takže budu muset rychle hejbnout kostrou, abych to vůbec stihl a nenadělal si zbytečné problémy. 

Turecko – 53 dní, 1914 km – Tahle země bude sice na přechod nejdelší, ale její značná část povede okolo Černého moře a jakmile dojdu do Istanbulu, tak už to beru jako malé vítězství, protože už budu v Evropě. A co se víza týče, tak už ho nikde potřebovat nebudu, protože nikdy nepřesáhnu hranici počtu dní pro bezvízové návštěvy.

Řecko – 1 den, 39 km – Řecko už jsem si prošel, takže mně nevadí, že ho takhle odbudu. Akorát na suvlaki a zase dál.

Bulharsko – 12 dní, 377 km – Je to prý nejnebezpečnější země Evropy, ale po těch státech, co už budu mít za sebou mě nějaké Bulharsko nevystraší. 

Rumunsko – 14 dní, 488 km – Byl jsem už v Moldavsku a Rumunsko bude dozajista velmi podobné. Hlavně se těším na město Temešvár.

Maďarsko – 9 dní, 283 km – Tuto zemi jsem už navštívil a velice se mně zde líbilo. Hlavně Maďarky!

Slovensko – 5 dní, 120 km – U našich bratrů už budu téměř jako doma. 

Česko – 3 dny, 125 km – Naši republiku bych rád prošel rychle. Chci totiž stihnout kapra, jelikož to vychází tak, že se vrátím na Vánoce.