Andrej, ukrajinský obránce, byl zraněn pod Bachmutem.
Všude kolem byl prach, hluk a tma.
Když ho jeho pobratymy vytáhli z místa zásahu, byl na pokraji života.
Probral se až v nemocnici – s prázdnýma rukama, bez jediných osobních věcí.
Andrej nemá rodinu.
Má jen své pobratymy a nás, kteří ho podporujeme.
Neměl telefon.
Neměl oblečení.
Neměl nic, čím by mohl dát vědět těm, kteří ho považují za bratra, kde se nachází, a že je naživu.
Jiné případy vypráví o lidech, vyproštěných z trosek, převezených do nemocnic daleko od domovů. Také se ocitají v nemocnicích bez ničeho.
Tito lidé – obránci, dívky, ženy, děti – se po útocích ocitají v nemocnicích s prázdnýma rukama a obrovským strachem.
Balíček důstojnosti je často první konkrétní pomoc, kterou dostanou.
Jsou tu: ubrousky, čisté prádlo, osobní věci, sladkost, čelovka, a podobné drobnosti, a někdy i jednoduchý mobil, který jim dá možnost spojit se se světem.
Ale hlavně je to signál:
„Nejsi sám. Myslíme na tebe.“
Nebo
Když se snažili najít telefon, sestra jim jen tiše sdělila, že jejich věci zůstaly na místě útoku.
Neměli nic.
Ani telefon. Ani oblečení. Ani jedinou osobní věc.
Tisíce lidí se po útocích ocitají v nemocnicích anonymní, bez identity, bez možnosti kontaktovat rodinu, bez základních věcí, které dělají člověka člověkem.
A právě v tom okamžiku přichází Balíček důstojnosti — malý, ale nesmírně potřebný kousek jistoty a lidskosti v chaosu.
