Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte (básnická sbírka)

Představení projektu

Milostná nespavost Petra Zemka

„Desítky vilných cigaret za noc, ve které vládne svoboda a vášnivá anarchie“, takové je ladění poezie Petra Zemka. Žádné rafinované vymýšlení důmyslných metafor u psacího stolu, ale tvorba žitá, spontánní, vášnivá. Lásky bez happyendů, ale osudové. „Ne, netrháme motýlům křídla. / Jen zabíjíme sami sebe. / Láskou.“ Takové básně se psávaly za starých dobrých beatnických časů, plné opojného bohémství, erotiky a nekonečných flámů. Do veršů se už ale zvolna vkrádá nostalgie středního věku, ten koktejl stesku, marnosti a deziluzí. „… a časem / vzpomínky přestanu hledat. / Jen se bojím, / aby / nehledaly ony mne…“ Věřím, že tyhle verše založené na nepředstírané spontaneitě, si zvláště v této rozumářské době najdou své vděčné čtenáře.

Jiří Žáček, básník

Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte

Jsou to básně plné patosu, ale patosu poctivého a prožitého do poslední tečky za veršem. Patosu čistého jako takovýto dar milované dívce: „V noci se ti občas zdává, / že bys jí mohl darovat / cypřiš z Jeruzaléma / se sklenkou své krve.“

Jsou to taky básně plné nostalgie po starém světě, v němž si prokletí básníci podávají lahev s beatniky: „Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte, / jak za mnou přišel do práce / a pomáhal mi lepit sádrokartony. // Potom jsme šli ,Na špici‘ / a ožrali se / s patnáctiletýma holkama, / které pořád říkaly / ,ty vole‘.“ Ostatně i „zprávy / o nových filozofiích a válkách“ znějí „ze stařičkého tuzexového rádia“. A jestli ten starý svět nikdy neexistoval? O to vášnivější, upřímnější je nostalgie po něm.

A konečně jsou to básně o lásce, touze a o dalekých cestách – včetně těch, které už básník nikdy nepodnikne, ačkoli by chtěl „mít zase džíny černé prachem svobody“. I mladí beatnici totiž jednou zestárnou a stanou se spořádanými otci, manželi a zaměstnanci. Co jim z minulosti zůstane? „Zbyl jen raneček vůní / a jméno v titulcích / jedné srpnové divadelní společnosti, / stižené srdeční arytmií.“

Snad i proto ten soubor romanticky rozervaných básní končí prozaicky – mikropovídkami uzemněnými jadrným vtipem.

Štěpán Kučera, spisovatel

Báseň „Blues o spolykaný slovech“ od J. Žáčka zpívá Michal Prokop

------------------------------------------------------------------

Petr Zemek, Mardoša (Tata Bojs) a „Kachna“ – z cest (2001)

------------------------------------------------------------------

Kdo za projektem stojí?

Aby byl „projekt“ dokončen, musí postavit pevný most (ne)anonymní dárci, kterým autor a nakladatel předem děkuje. Pokud se podaří finance vybrat, zařídí zrození těchto cca 20 let starých básní na novém papíře nakladatelství Carpe Diem v čele s Michalem Huvarem, který je tak trochu renesančním člověkem, protože se nevěnuje jenom péči o (rodící se) knihy, ale je to také skvělý fotograf (jeho fotografiemi bude sbírka doplněna) nebo příležitostný režisér.

Měli bychom dodat ještě něco o autorovi samotném. Ale rozhodli jsme se, že mu dáme také slovo:

„Své první básně jsem psal v nudných hodinách matematiky. Pak jsem slova nechával kapat na pivní tácky v jedné ikonické hospodě v městečku na pomezí Čech a Moravy, i na kousky papírků, když jsem čekal kdesi u silnice až se někdo smiluje a poslechne moji pravici a dopraví mě do nějakého města. Potom jsem psal v milované Francii. Bohémství po francouzsku… A to je hodně dávno. Pak jsem se seznámil s Brnem. A s PC. Objevily se telefony. Mnoho techniky. Vše se zkrátilo včetně mých vlasů. Propisku, tužku a bloček již sebou několik desetiletí nenosím. Místo holek se zjevila dívka. A místo dívky pak žena. A k ní pak přirozeně i to pacholátko. Úspěchy v tvorbě poezie? Poezií jsem se léčil. Někdo se potřebuje projít, někdo vyspat – já jsem psal. A když se mi podařilo do těch textů zapojit něco, co oslovilo čtenáře (v pubertálním věku však především čtenářky – to ještě trošku "skomírala“ doba, kdy děvčata na poezii slyšela), byl to právě ten úspěch. Ten úspěch dokázal ocenit publikováním mých textů časopis Host, Obrys-Kmen, regionální tisk či internetové Divoké víno nebo Saspi.cz, kde jsem krátkodobě působil jako redaktor. Samostatnou kapitolou pak byly literární festivaly a workshopy spojené s autorskými čteními. Každý festival mívá soutěž a v několika jsem byl úspěšný. Jenže – literatura není MS světa, neexistují zde jasná pravidla, takže na tyto chvíle vzpomínám s odstupem jen jako na místa, kde jsem poznal mnoho dobrých lidí. Mladičkým básnířkám a básníkům tedy doporučuji: pište, pište, pište. Co cítíte, vidíte. Úspěch není soška či diplom, úspěch je, když vám vaše texty pomohou a čtenáře zároveň osloví. A ještě bych chtěl poděkovat panu Antonínu Drábkovi a jeho nakladatelství Balt-East, které mi před 20 lety vydalo básnickou sbírku hodně nezralých veršů. Děkuji mu za to, že do toho šel a podporoval také další mladé básnířky a básníky. Crowdfunding a poezie. Tato dvě slova vedle sebe působí hrozivě, že? Přesto – před lety jsem část básní přeťukal do PC. Nyní, při stěhování, jsem nalezl další texty. Udělal jsem totéž a zjistil jsem, že mám potřebu bilancovat. Básně shrnují moje mládí. Vidím je jen v monitoru a jsou tak strašně daleko. Projít se zpátky, opět až k papíru k bilancování patří. Navíc – básně jsou věnovány nejen "mým krásně bláznivým cestám", ale i „trpělivým osudovým holkám“. A ty si je zaslouží držet v ruce. Ať už jako upřímnou omluvu nebo nádhernou vzpomínku.

--------------------------------------