Moji maďarku = magorku jsem si pořídila, když mi bylo 22 let. Spontánně, bez rozmyslů. Učarovala mě svýma očima, ušima jako plachťáky a šílenou povahou. Společně jsme se prokousaly (někteří doslova) mými studentskými léty. Den co den jsme spolu utíkaly od školních povinností do parků a lesů a prozkoumávaly všechna psí místa, co se v Olomouci dala najít.
Kdo má maďara, tak ví, jaká je to střela na pérách. Takže se nám samozřejmě za ta léta nemoci a úrazy nevyhly. Od boreliózy ve štěněcím věku až po několikrát zlomený prst na tlapce. Všechno jsme ale společně zvládly a Molde je zdravý, a troufám si říct, že spokojený pes.
Snažím se o ni starat, jak nejlépe umím a dopřávat jí super psí život. Chodí se mnou po horách a byla i u moře. Baví mě její nekončící živost a radost z každého pohybu, co má.
Aktuálně jsem pár měsíců po dokončení vysoké školy a začínám „dospělý život“. To sice znamená konec brigád a konečně normální práce, ale taky to sebou nese spoustu nákladů do nových začátků.
Vím, že nikdo to nemá jednoduché, a zaplatit měsíční výdaje za sebe a svoji rodinu dá samo o sobě zabrat, pokud by někomu ale přebývalo pár korun v kapse, budeme moc vděčné za jakoukoli finanční podporu.
